Péče o přírodní plemeno
 

Milí kamarádi,

po delší době mne opět políbila Múza a ráda bych se s vámi podělila o zážitky týkající se péče o plemeno, jehož údržba bývá v odborné literatuře označována jako nenáročná. Nic ve zlém, ale kdo tohle o kavkazácích napíše, nevidí si do huby. Druhá věc ovšem je, že nelze podle Cipíska souditi i ostatní zástupce tohoto přírodního plemene, neboť evidentně není přírodní jako přírodní…

Ale od začátku. Máme za sebou zimu, jinak to období, kdy máme od pana doktora (a pan doktor od nás) relativní pokoj (když nepočítám pár nutných očkování). Krásné, leč bohužel krátké jaro se nám překulilo do léta, kterého se po zkušenostech z loňska („letní zapařené ucho“, „folikulární zánět třetího víčka“) upřímně děsím. Nicméně, aby mě toto (mnou osobně ne příliš oblíbené) roční období nezastihlo nepřipravenou, učinila jsem pár preventivních opatření. Chlupatci byly vystříhány chlupy za ušima, aby si je zase nezapařil, do očí a do uší se mu (za převelikého cirkusu) pravidelně kape, aby se předešlo různým neplechám. Ve volném čase pak bedlivě sleduji každý jeho nápadnější drbanec a jiné projevy, které by signalizovaly, že něco není v pořádku...

Až nezvykle dlouho se všechno tvářilo, že je, jak má být. Ovšem nic netrvá věčně...

Můj pečlivý monitoring byl jednoho dne korunován úspěchem – drbání se na uchu (a posléze v něm) se změnilo v až příliš časté a hysterické hnětení v jakoukoliv denní (a zřejmě i noční) hodinu. I nelenila jsem, řádně Cipískovi prozkoumala plachty zvenku – nic. Žádná zapařenina, žádná zhnisanina. Kouknu do levého ucha – krásně čisté. Kouknu do pravého ucha – on s ním snad oral pole??!!! Před takovou špínou by se musela sklonit i ta pokakaná jetelina. Jakmile jsem se vzpamatovala ze šoku, odkvačila jsem pro propriety potřebné k čištění a začal hon na Cipíska, kterému bylo jasné, že na něho zase jednou dojde (jsou momenty, kdy dokážu ocenit ne zrovna velkou výměru našeho pozemku..). Cipuldis byl po krátké honičce polapen, zpacifikován a bylo přistoupeno k exekuci. Když se mi podařilo odstranit nánosy bláta z vnitřku ucha, naskytla se mi nečekaná podívaná. Celé ucho (kromě vnitřního zvukovodu) bylo zevnitř poseto malými štípanci, které byly více nebo méně rozškrábané. Chlapec se činil. Naznala jsem, že na tohle jsem krátká, čelo mi orosil pot při představě toho, co mám před sebou, nicméně i s potem a s dotčeným Cipískem jsem statečně vyrazila k panu doktorovi. V čekárně to opět stálo za to. Ale to bych se zbytečně opakovala, na toto téma už toho bylo napsáno dost. Jediná věc, která stojí za zmínku, bylo to, že Cipísek během čekání vystresoval sám sebe do té míry, že když jsme byli konečně na řadě, do ordinace jsem ho musela táhnout za límec jako sáňky. Ještě teď jsou na linoleu v čekárně patrné stopy po jeho brždění. Poznámky vypasených majitelek uštěkaných smetáků, nesoucí se přibližně v duchu “Teda tak velikej a tak se bojí“, jsem statečně ignorovala. Po dupáku na uvítanou a lovení divé zvěře ze všech možných koutů a zpod několika stolů pan doktor naznal, že Cipudlis asi chrní nejčastěji na pravém boku (to ho šlechtí, kladla jsem mu na srdce, že během spánku na pravé straně nezatěžuje srdíčko) a že mu do toho ucha připlácnutýho na zemi zřejmě něco vlezlo a pokousalo ho to. Přírodní plemeno….. Ať žije… Dostala jsem jakousi vodičku, kterou jsem mu měla postižená místa 3x denně potírat. Léčba zabrala, ovšem nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, v tomto případě neradno se radovati předem, známe svoje lidi…. Teda vlastně psy… Psa.

Zhruba před třemi týdny se Cipískovi objevil na spodním rtu jakýsi bílý flíček. Vysvětlení byla spousta a zněla vcelku rozumně, takže jsem se zatím nevzrušovala. Vzrušovat jsem se ovšem začala ve chvíli, kdy bílý flíček počal nabírat na velikosti a jestliže se v souvislosti s ním dalo použít nějakého označení, rozhodně to nebyl pojem „bílý flíček“. Vhodnějším pojmem se spíše jevil termín „malé vosí hnízdo“. Tak na půlku vosy. Zatím. Přibližně v době, kdy se do hnízda mohla nastěhovat první vosí nájemnice (celá!), se na spodním rtu Cipískovy kamarádky Agily objevil podobný bílý flíček. Daly jsme tedy s Agilinou paničkou hlavy dohromady a naznaly, že ti dva čuňáci se beztak zase někde věnovali těm svým pubertálním hrátkám a  prostě si tu „borůvku“ předali. Problém ovšem byl, že Agilina borůvka zůstávala beze změny, na rozdíl od té Cipískovy, která se vesele drala kupředu levá, zpátky ni krok. No nic, situace si žádala rychlý zásah. Po příjemné vychajdě, která měla být jakýmsi „bolestným dopředu“, byl Cipísek včera naložen do auta a odvezen richtuňk pan doktor.

(Poznámka autorky: V případě obzvláště vytížených pánů doktorů (u kterých je čekání na hodně dlouho) a obzvláště psychicky labilních „pacientů“ doporučujeme provádět akce podobného druhu ve dvojici. Velmi se osvědčila taktika „jeden drží v čekárně fleka, druhej čeká s chlupatou hysterkou před veterinárním objektem a tváří se jakoby nic.“ Výše uvedená hysterka nemá čas přemýšlet, kdo to vříská za dveřmi ordinace, komu je zase působeno příkoří, je ušetřena dilematu, zda se vrhnout dotyčnému nešťastníkovi v ordinaci na pomoc, či se snad raději co nejrychleji a co nejnenápadněji odplazit k východu. Naopak spokojeně sleduje cvrkot na ulici, poblafává na obřího retrívra na reklamním billboardu a nevypadá, že by si nějak uvědomovala, vo co tady de.)

Když jsme tedy konečně asi po 3/4 hodině přišli na řadu, mohli jsme si oddechnout. Pan doktor útvar omrknul a prohlásil, že tentokrát to bude velice jednoduché, jelikož se s tím nebude dělat vůbec nic. A my můžeme rozšířit Cipískovu sbírku kuriozit o další přírůstek jménem „papilom“. Údajně virová záležitost, kterou je nejlepší nechat „vyhnít“, nesnažit se jí zbavit, max. potírat dásně za účelem dezinfekce jakýmsi fujtajblem. Fujtajblem rozuměj enzymatickou zubní pastu pro psy. S kuřecí příchutí – no vida, vida, to by snad neměl být problém….

Po příchodu domů následovala další vychajda (další bolestné) a pak už se přistoupilo k vlastnímu týrání neviňátka. Cipísek to měl včera večer skutečně pestré. Uši a oči si nechal ošetřit vcelku bez problémů (= stálo mě to jenom 3 kolečka kolem kotce, po dopadení pronásledovaného jeho instalace z pozice záda do sedu a krátké posilování (formou odtahování čumáku z polohy vertikální do polohy horizontální při pokusu nakapat mu do čí). Při tomto zápase jsem mu objevila jedno klíště nad okem, dvě na žgraních a jedno na hrudi. To zas budou žně… Křepce jsem si skákla pro pinzetku a jód a s elánem mně vlastním jsem se vrhla do dalšího ošetřování.. Cipísek se mi výměnou za to, že ho nechám na pokoji, snažil nabídnout úplatek ve formě obou pac, kteréžto podával za sebou neuvěřitelnou rychlostí, leč byla jsem neoblomná. Po krátkém boji jsem vítězoslavně svírala v ubrousku čtyři klíštěcí parchanty, zatímco Cipuldis ve skrytu duše zuřil. Jak ráda bych mu byla bývala řekla, že tím to dnes končí, ale měli jsme před sebou ještě spoustu práce. Abych si ho přece jen trošku naklonila, podlézavě jsem mu vnutila večeři, kterou kupodivu přijal. Dopřála jsem mu zhruba hodinový odpočinek, vyzbrojila jsem se přípravkem proti blechám a klíšťatům, který bylo třeba mu umístit na záda (obojek, který nosí za účelem odpuzování těchto parazitů, nějak nefunguje…) a šla na věc. Nutno říci, že tato disciplína proběhla bez větších problémů (pominu, že přípravek místo Cipískovi na záda vyletěl z tubičky mně do dlaně) a oba borci se mohli připravit na závěrečnou disciplínu, kterou byla dezinfekce dásní pomocí výše uvedené enzymatické pasty. Když jsem se znova vynořila na terase a znova svírala v ruce cosi, co bylo evidentně podezřelé, ozvalo se Cipískovo: “To už si dneska děláš prdel, ne??? Nezdá se ti, že už to krapet přeháníš??!!!“ Jala jsem se mu vysvětlovat, že tohle už je opravdu poslední věc, kterou ho dnes (pro jeho dobro!!!) hodlám obtěžovat, nedbala na jeho protesty, nacpala si ho mezi kolena a začala mu matlat hubu tím patákem. Odměnou mi bylo, že jsem byla od toho jeho jazyčiska oslizlá až za ušima. Čím rychleji jsem mu dásně mazala, abychom už to měli oba konečně za sebou, tím rychleji se mě snažil jazykem vystrnadit ze svého hájeného území. Dokonce na mě i párkrát plivnul, věřili byste tomu??? Když jsem naznala, že dezinfekce je dostatečná, uvolnila jsem stisk kolen a Cipísek se sesunul jako žok k zemi. Již neměl sílu někam prchat, někde se schovávat…. Soucitně jsem ho pohladila a se slovy „tohle už bylo fakt poslední“ jsem mu šla pro mlsek na usmířenou. Pamlsek přijal, potřásli jsme si rukama na znamení, že tato exekuce nezanechala žádné stopy na našem přátelství, pohladila jsem ho na dobrou noc po hlavě………. a ruka se mi zarazila o zahryznuté klíště….

Včera večer jsme šli spát opravdu hodně pozdě……

Dobrou noc vám přeje Alka

2.6.2005