Hrdina bez bázně a hany

Srdečně zdravím všechny Cipískovy příznivce!

Od posledního povídání sice uplynulo pár měsíců, vězte však, že během této doby Cipuldis nezahálel a pilně se staral o narůstající počet šedých vlasů na našich hlavách, ale také o časté rozechvění našich bránic (abych mu nekřivdila, že jenom lumpačí). Je to holt velký pejsek, takže jeho velikosti odpovídá i míra radostí (a starostí).

Ačkoliv už dorostl do věku a proporcí, kdy svým vzezřením budí spíše respekt, než aby se k němu  - jako dřív - vrhaly davy nadšenců s jediným cílem prohrábnout mu kožuch, ve skrytu duše je pořád tím malým štěňátkem, které se ledasčemu diví a v některých situacích bere radši roha.

Jako tuhle – v naší dědině sídlí dva jezdecké kluby, takže koňů na vycházkách potkáváme poměrně dost. Cipísek – hrdina, by jim pokaždé nejraději rozhodil sandál (vlastně kopyta). Jelikož mi však prozřetelnost velí si ho pěkně přikurtovat k sobě, aby to nedopadlo tak, že sandál bude rozhozen spíše jemu, má možnost je sledovat pouze zpovzdálí a patřičně zpacifikován. Nedávno jsme šli jednu z tras, která vede kolem koňských ohrad. Většinou bývají koně ve stájích, tentokrát však byly ohrady plné. Cipulda se - nic zlého netuše - rochnil v jakýmsi rygólu, nekoukal vlevo vpravo, až ho nakonec rygól dovedl až přímo k jedné ohradě. V ústrety nám zaznělo několikeré mohutné zaržání, což ovšem chlupatec nečekal, nadskočil metr dvacet, vyvalil bulvy a zůstal stát na místě jako přikovaný. Jeden z koníků se k nám zvědavě blížil, což vyvolalo v Cipískovi totální paniku a hledal nějaký vhodný úkryt před tou obludou, která si dovolila být větší než on. Začala jsem ho chlácholit, že koníček se k nám stejně nedostane, když je zavřenej a ať se nebojí, že má přece mě, ne? A já ho nedám…. (Tak nevím, neměl by spíš bránit on mě?) Po chvíli se nechal překecat, a že teda jo, tak dem, ale řeknu vám - kdyby měl na tlapajznách přísavky, vsadím se, že by šel raději po tom plotě, který jsme měli po levé ruce (ohrady jsou po pravé). Pořád se obezřetně ohlížel, jestli ho ten kůň náhodou nepronásleduje a nesnaží se ho napadnout. Ušli jsme pár metrů, Cipísek byl někde za mnou, říkám si, jakej je to pobóchanec, dělá, jak kdyby viděl koňa poprvé v životě, i otočím se, abych mu řekla něco v tom smyslu, že mě poněkud zklamal - a musela jsem se začít řehtat. Naskytl se mně totiž pohled na Cipíska, stojícího hrdě 2 metry od ohrady (všichni koně už byli na opačné straně), kterak DOMINANTNĚ rozhrabává svůj cvrkanec, ocas zvednutej až někde za uchem a výraz vyjadřující zhruba „pche, vás se tak leknu, blbečci…“ Na přivolání přiběhl až nápadně ochotně (co kdyby se koně náhodou vrátili…). Když jsem se dosyta vysmála, řekla jsem mu, že je normální ťululum, za což jsem si vysloužila stržení rukavice z ruky a následný pokus o její devastaci. No řekněte sami, není von éro?

A aby toho nebylo málo, následující den se náš „hrdina“ projevil znovu. Došla nám nová zásilka těch jeho kloubních preparátů a Cipuldis nedal jinak, než že mně musí pomoct při otvírání balíku. Já jsem přece jenom taková třtina ve větru, kdepak bych zvládla otevřít sama takovej balík…… No dobře, společnými silami ( = já jsem ho otvírala, Cipísek ocmrndával kolem a bedlivě mě sledoval) se nám podařilo se do balíčku dostat, začala jsem vybalovat všechny ty patáky a pak mu říkám – hele, máš tady i ten balzám na čištění ušiček, to je bezva! Vstala jsem a šla dát ušní čistidlo na místo, kam ho obvykle dávám. To jsem ovšem nečekala, co tím způsobím za pozdvižení. Do Cipuldise jako když střelí, zahrabal zadníma a prchal ke dveřím na zahradu (zavřeným). Nechybělo málo a prolítnul jimi skrz. Když jsem se ho zeptala, esli se náhodou nezbláznil a co to do něho vjelo, začal na mě poblafávat, předvedl několik svých skoků „na pérách“ a vůbec se choval jako blázen. Řekla jsem mu, ať přestane dělat tyjátr, že mu ty uši nemíním čistit hned a ať jde ke mně. Podařilo se mně ho nalákat až na piškot (a to se ještě asi 4x vrátil ke dveřím na zahradu, aby měl volnou únikovou cestu, kdybych ten piškot třeba náhodou maskovala za to patladlo do uší a v nestřeženém okamžiku ho s ním přepadla…) Když se tedy váhavě přiblížil na dosah piškotu, ještě než si ho vzal, vrazil mně ze stoja pac (= ale nebudeš mně nic dělat, že ne??). Ujistila jsem ho, že nikoliv, natáhla se pro další piškotek, aby opět získal ztracenou důvěru  - a výstup se opakoval. Od úprku ke dveřím až po podávání (tentokrát druhé) tlapy…. Tak ho vidíte – pes jak stodola, ale nedej Bože, aby se na obzoru objevila hrozba nějaké ošetřovatelské procedury…. No jo, chlapi……J

Milí kamarádi, přeju vám klidný advent a místo hektického shánění dárků běžte raději s pejskem na procházku, prospějete tím sobě i jemu!

Vaše Alka

02.12.2005