PF 2004:

A máme po vánocích. Cipískových prvních. Troufám si tvrdit, že si je - řečeno slovy revírníka z Lišky Bystroušky - setsakrapes užil. Na horách, ve sněhu, ale hlavně s někým, s kým se mohl dostatečně vyřádit, kdo po něm pořád něco nechtěl, nic mu nezakazoval a byl mu velkou psí oporou. Řeč je o Césaru Dešeretovi, kavkazákovi našich kamarádů, manželů Jemelkových, o Cipískově kámošovi číslo 1. Co ti dva se spolu navyváděli, srdce jenom plesalo nad tím, jak byl Cipulda šťastný.

Jelikož však oněch radostných chvilek bylo na něho asi příliš a on když už do něčeho jde, tak naplno, po veškeré té námaze se nám po příjezdu domů rozkulhal. Paní doktorka nás uklidnila, že je to normální, že si ťapku asi jenom natáhl, naordinovala mu klid a šlo se domů. Klid by měl a co ty nohy v teple, jak praví známé rčení? Přestěhovali jsme tedy Cipuldu na jednu noc domů, do větrané předsíně. Přece jenom ty současné mrazy by mu asi moc neprospěly... Aby se v neznámém prostředí nebál, rozhodla jsem se, že přečkám noc s ním a zavzpomínám tak na staré dobré časy, kdy jsem ho za kuropění navštěvovala v jeho kotci a společně jsme čekávali na východ slunce.

Uložili jsme se tedy každý do svého pelechu, zavelela jsem "DE SE CHRNĚT" a v domnění, že pejsek bude rád za trochu toho lidského a "domáckého" tepla (a rychle usne), jsem zavřela oči a začala upadat do lehké dřímoty. TO JSEM SI ZASE JEDNOU PĚKNĚ NABĚHLA!!!!!! Vzhledem k tomu, že Cipísek se přes celý den - na rozdíl ode mě - nacházel v klidovém režimu, nemohla být ani řeč o nějakém spaní (a to jsme šli na kutě prosím pěkně po půlnoci). Svou exhibici zahájil tím, že začal futrovat suché granule z misky. V polospánku mi na mysli vytanula jediná otázka - jak jsem se, proboha, ocitla v mísírně štěrku??? Rázem jsem byla vzhůru. Chvilku jsem v pološeru pozorovala, jak se natřásá u misky a říkala si - klííííd, buď ráda, že má vůbec chuť na jídlo, bolí ho, chudáčka nožička, když bude papat, bude silný a tudíž brzy zdravý. Nu dobrá tedy. Po této velmi pozdní večeři si zalezl do své oblíbené přepravky, kterou jsme mu pořídili na hory, jelikož tahat s sebou boudu, s jejímž transportem měli problémy čtyři svalovci, se nezdálo býti dobrým nápadem. Napjatě jsem vyčkávala, zda usne. Usnul. Leč kdo si myslí, že i mně bylo poté dovoleno usnout spánkem spravedlivých, je na omylu. Za chrápání, které se začalo ozývat cca 20 cm od mého ucha (předsíň nepatří zrovna k největším), by se nemusel stydět ani statný mastodont. A to jsou mu teprve 4 měsíce!!!!!! Má to snad znamenat, že až bude větší, zboří nám dům zvenčí???

Nuž vraťme se k oné veselé noci. Přiznám se na rovinu, že vedle někoho, kdo chrápe, jsem nebyla, nejsem a zřejmě nikdy nebudu schopná usnout. Když ani po několikerém zamlaskání pazvuky neustávaly, šla jsem si raději pro špunty do uší. Když jsem se vrátila, Cipísek mě celý rozradostněný vítal (vida, takže mlaskání ignoruje, ale jakmile se člověk vzdálí, chrápat přestane?). Pomazlila jsem se s ním, snažíc se mu telepaticky vnutit myšlenku, že úplně nejvíc ze všeho se mu teď chce vlézt si do pelíšku, spát až do rána bílého a POTICHU odfukovat, ale jak se asi domýšlíte, nezabralo to. Poskakoval kolem přepravky jako blecha (má přece nemocnou nohu), všechno velmi hlasitě očichával, funěl jako lokomotiva a nejevil naprosto žádné známky ospalosti. I zachovala jsem klid, nainstalovala si špunty do uší a přesvědčujíc sama sebe, že "to ňák dopadne", jsem zavřela oči. A BYLO TICHO!!!!! Díky vám, ó špuntíky!!!!!

Opět jsem začala pozvolna odlétávat na perutích snů, když vtom jsem ucítila jakýsi velmi neodbytný tah v oblasti nohou. Vymrštila jsem se a uzřela "maroda", kterak se vehementně snaží odtáhnout spacák (i se mnou) někam do ústraní. Že z nebohého spacáku při bližším ohledání již vykukovala peříčka, kterými je naplněn, snad nemusím ani podotýkat. Říká se, že všechno má svá pro a proti. Mysleli byste ale při pohledu na zcela běžné špunty do uší na to, že je to zbraň, kterou vlastně obracíte prosti sobě, protože to ticho, kterého jejich použitím chcete dosáhnout, vám vlastně uškodí, protože neuslyšíte ten zvuk, který provází trhání spacákového šusťáku???!!! Těžko..... I já jsem nepřítele silně podcenila. Poté, co jsem chlupatému ničiteli vysvětlila, že takhle by to teda nešlo, rozplácnul se na zem, tam chvilku chrochtal a vypadalo to, že už je konečně znaven. Zajásala jsem, taktéž jsem se uvedla do horizontální polohy a říkala si - TAK TEĎ UŽ SNAD BUDE KLID!!!!!! Je mi asi souzeno zůstati do smrti naivní..... Zase vedle. Po večeři, lehkém schrupnutí a likvidaci spacáku přece každý normální člověk (vlastně pes) dostane žízeň, ne? Jistě Vám nemusím popisovat, co následovalo, když se chlupatec rozhodl, že si musí trošku cvaknout vody. Schválně jsem to stopovala. 3 NEKONEČNÉ minuty chlemtání a mlaskání a když i tuto svou produkci zdárně ukončil, sedl s mně k hlavě (divila jsem se, že ne přímo na ni) a po chvíli přemýšlení mi labužnicky říhnul přímo do obličeje. Kdybych byla slabší nátura, možná by tohle jeho číslo stačilo k tomu, abych omdlela a KONEČNĚ si tak dopřála zasloužený spánek, ale bohužel nejsem. Cipísek po mně loupnul okem (moc dobře jsem v té tmě viděla, jak mu zasvítilo bělmo!), s pocitem dobře vykonané práce se stulil do klubíčka a usnul. Ani nechrápnul. Už jsem neměla sílu na nějaké jásání, odevzdaně jsem zavřela oči a v tu ránu jsem usnula taky.

Zde by mělo mé vyprávění končit. Bohužel tomu tak není. Nevím, jak dlouho jsem "spala", když mě něco donutilo otevřít oči. První, co jsem v té tmě rozeznala, byla Cipískova obrovská hlava, vzdálená od mého obličeje asi tak 3 cm. Vzhledem k tomu, že nebývá zvykem, aby první, co po probuzení spatřím, byl malý medvěd, poněkud překvapeně jsem hekla. Cipísek to kvitoval s nadšením a aby nezůstal pozadu, jal se na mě pěkně "z vočí do vočí" poblafávat. Sbohem, spánku. Bylo 1/2 4. Asi se budu muset definitivně smířit s tím, že míra jeho společenskosti je v jistých situacích spíše na obtíž. Rozhodla jsem se, že to nevzdám a jala se s ním kočkovat v naději, že ho utahám a ještě si "dáchnem". Jako vždy jsem byla vedle jak ta jedle. Gumového raka se spoustou uzlíků, kterého dostal u paní doktorky, sveřepě odmítal a tvrdošíjně trval na tom, že (cituji) "...esli se tady bude do něčeho kousat, tak potom naval ty tvoje pazoury, co furt s rakem..."

Asi po půl hodině velmi intenzivních bojů se mně natáhl k nohám (spacák tentokrát kupodivu ignoroval), hlavu si položil na moje kolena (jak roztomilé) a usnul. Na nic jsem nečekala a zhroutila se taky.

Možná se najdou tací, kteří budou tvrdit, že teď už si ale stoprocentně vymýšlím, ale skutečnost je taková, že ještě jednou mi bylo dopřáno, abych byla probuzena svým milovaným pejskem, ale tentokrát to bylo opravdu naposledy. Nevzbudil mně ani zvuk štěrku sypoucího se do nádrže, ani chrápání, ani pocit, že jsem někam vláčena, ani náruživé chlemtání vody, natož pak upřímné "fixírování" ze vzdálenosti několika centimetrů.... Ačkoliv jsem měla být ráda, když jsem zjistila, cože to ta chlupatá koule zase provádí, nebyla jsem. Nemít za sebou tu šílenou noc, jistě by mě nadchlo, že Cipísek - ťutínek - hraje si s novou hračkou..... ALE PROČ MUSÍ VŠECHNY TY GUMOVÉ HRAČKY TAK PŘIBLBLE PÍSKAT????!!!!!!!! Když zjistil, že se mu opět zadařilo mě probudil, zvedl se, důstojně ke mně přikráčel a na důkaz přátelství mně položil tu svou medvědí tlapu kam jinam - do obličeje (nemám si nechat udělat plastiku, aby se přeorientoval na jinou část mého těla???) A dost - řekla jsem si, tohle štěně NENÍ v žádném případě nemocné tak, aby nemohlo být venku, lapla jsem slavnou přepravku, která si Cipíse za celou noc užila asi 10 minut, Cipíska, třímajícího vítězoslavně v tlamičce výše uvedeného raka, všechno jsem to štandopédem vypakovala na zahradu a mazala do postele. A schválně, co myslíte??? Ano, ano, velmi správně, NEMOCNÉ štěňátko přece ihned po návratu do svého teritoria musí dát všem potenciálním vetřelcům najevo, že JE ZPÁTKY a že končí veškerá sranda!!! A to dá najevo jak? No? Odpověď nechávám na Vás, jinak řeknete, že už fakt kecám...... (Štěkal a zuřil u plotu asi 10 minut. Nepřetržitě...).

Dobrou noc přeje
Alka


6.1.2004