Kterak jsme psíčka kavkazáčka poprvé na cvičák vzali:

Cipísek má 10 týdnů, a tak jsme si řekli, že nebude na škodu, vezmeme-li ho do "velké společnosti". Doposud se při setkání s pejsky jevil jako velmi přátelský, takže jsme se na tuto událost velmi těšili. Přijeli jsme na cvičák, kde už za vraty štěkali v kotcích ustájení psi. Cipísek ještě v autě, vědom si toho, že se mu nemůže nic stát, začal důležitě poblafávat, čehož se - jak si jistě dovedete představit - štěkající psi samozřejmě okamžitě zalekli :o)

Vystoupili jsme, poblafávání pomalu ustalo a chlapeček jenom koukal, kam ho to propánajána zase vlečeme. V areálu cvičáku bylo tolik nového, že úplně zapomněl na svoje obvyklé scény, které si na vodítku tak vychutnává (a nás tím přivádí k šílenství). Ani jednou si nevzpomněl, že by se mel začít hystericky drbat, protože to vodítko přece, no co to jéé, sundejte to ze mě!, že by se měl zaseknout s hlavou sklopenou a nohama roztaženýma - NEPŮJDU NIKAM, NENENE!!!, případně že by se měl rozplácnout na zemi a trucovat. Klusal jako lipicán ve vídeňské vysoké škole a byla radost se na něho dívat.

Přiblížili jsme se ke skupině pejsků, která se připravovala na cvičení. Pánečci postávali v kroužku a vykládali si s panem cvičitelem, bafani lítali jako šílení kolem dokola, občas se některý z pánečků v kroužku skácel k zemi, jak to rozdivočelí běžci už nedokázali vybrat a narazili do něho. Cipískovi jenom svítila očička a byl celý divý, už už aby se mohl zapojit do všeobecného běsnění. Pustili jsme ho a čekali, co bude. Přiběhl k němu největší ovčák, tak Cipís hned na záda a nechal se očuchat. Za chvilku se kolem něho shromáždili všichni psi, bylo vidět, že je z toho poněkud nesvůj, ale protože je to pejsek statečný, neběžel se hned schovat k nám, ale hrdinsky všechno to očuchávání vydržel. Když byl smečkou shledán nezávadným, dala se tato opět do šíleného pohybu a bylo na Cipuldovi, jestli se připojí nebo ne. Samozřejmě, že nezůstal stát v koutě. Rozkmital ty svoje chlupaté nožičky, jazýček se mu jenom míhal, jak rychle dýchal, byl celý načepejřený a jenjen zavolat: "Klucíííí, počkejte na mě, já jsem tady takýýýýý!!!" (Jestli jste viděli film "Ať žijí duchové" a vzpomínáte si na malého Vendelína, jehož tatínek dělal "melouny", tak přesně tak snaživě chtěl s partou držet krok Cipísek.) Pokaždé se připojil k nějaké oddělené sekci smečky, která neběžela tak rychle a byl šťastný jak blecha (ne, že bych je chtěla přivolávat), když se mu s ní podařilo alespoň pár metrů udržet krok. Občas jsme na něho zavolali, aby si nemyslel, že je úplně bezprizorní, pokaždé se k nám přiřítil celý rozesmátý stylem: "No co je pořád, proč mě zdržujete, nevidíte, že mám práci? Kluci čekají!", a už zase metelil pryč.

Poté, co se pejsci dostatečně vylítali, byli přivoláni majiteli a začala hodina. Cipíska jsme uklidnili a vysvětlili mu, že kamarádi teď mají povinnosti, takže musíme být potichu. Kouknul na nás jako že jo a obrátil veškerou svou pozornost na fenku hovawarta, která seděla kousek od nás a taky tam byla jenom "na čumendu". Nic zlého netušíc jsme ho pustili, ať se jde kamarádit a nechtěně jsme tak způsobili jeho první (ale asi ne poslední) ne zrovna nejlepší zkušenost. Fenka se na něho bez varování vrhla a smotala si ho pod sebe, takže z místa, kde se nacházel Cipísek v ne zrovna důstojné poloze, se okamžitě ozval srdcervoucí nářek. Okamžitě jsme přiskočili a chlapečka osvobodili, hned se schovával za máminy sukně, vyděšený a nechápající, naštěstí ho fenka nekousla, jenom mu dala co proto, protože jak jsme se pak dozvěděli od majitelky, je údajně velmi žárlivá a nesnáší cizí psy. Doteď je nám ovšem záhadou, proč nám to neřekla už v okamžiku, kdy se k nim Cipísek celý rozradovaný blížil... Vzali jsme si z toho poučení a současně tuto událost bereme jako přípravu na život, který se bohužel s nikým nemazlí. Doufáme, že Cipísek bude mít takovýchto nepříjemných zkušeností co nejméně, a kdo by si snad myslel, že nás to odradilo od další chlupáčovy socializace, ten je na omylu.

Příští týden jdeme zas!!! :o))))))

7.11.2003