Březen - ze sněhu nevylezem:

Přátelé, kamarádi,

po dlouhé době vás opět zdravím z lesa Řáholce. Doufám, že jste všichni v novém roce zdraví a šťastní a těm, pro které ten letošní rok začal smutně, z celého srdce přeju, aby si je to chlupaté štěstí zase našlo.

Cipuldis oslavil v únoru s velkou slávou rok a půl a my jenom s hrůzou trneme, jak se ta jeho veselá puberta bude vyvíjet dál. Kvůli letošní sněhové kalamitě jsme k naší velké lítosti asi měsíc nemohli chodit na cvičák. Celá plocha cvičiště byla po jednom únorovém víkendovém dešti jeden led, na který potom napadala metrová vrstva sněhu a za těchto podmínek byl výcvik nemožný. Sice jsem se Martině (naší vrchní krotitelce) nabízela, že to s Cipískem prohrábnem (už v jednom z prvních povídání jsem se zmiňovala o tom, že projevuje značné vlohy pro uplatnění coby sněžný pluh), nicméně Martina naznala, že nebudeme riskovat zapadení Cipíska a posléze i jiných pejsků, pro který by byl jeho "průhrab" nedostatečný a cvičit se začne, až to budou podmínky dovolovat. No budiž, co se dá dělat. Cipuldis svým neomylným šestým smyslem vycítil, že "uhelné prázdniny" budou letos stát za to a zařídil se podle svého.

Ze začátku jsem ho podezřívala, že v dopoledních hodinách, kdy je doma sám, zobe nějaké "bobule". Jinak jsem si totiž nedokázala vysvětlit jeho NEPŘEDSTAVITELNOU přemíru energie. Neexistovalo nic, co by ho utahalo, unavilo, zpomalilo. V lese lítal jak dělová koule, při každé vychajdě měl minimálně 10-ti metrový náskok, pohyboval se pouze cvalem (klusem), chůzi krokem jako by neznal a stávalo se tradicí, že po příchodu z např. hodinu a 1/2 trvající vychajdy vyplněné soustavným hópáním po sobě s nejrůznějšími psími kamarády (kteří se v tomto období stali pro naše procházky nepostradatelnými) začal místo odpočinku (ve který jsem já naivně doufala) hulákat na celý kolo, jako že už je zase doma, takže šupáci bacha!!! Tato bohulibá činnost mu většinou vydržela až do další vycházky (tedy cca 2 hodiny).

Ve vší skromnosti si troufám tvrdit, že sousedi nám v tento zimní (teda vlastně jarní) čas nemohou přijít na jméno. No ale můžeme my za to, že kolem našeho plotu vede cesta do nedalekého lesa, po které se teď courají davy běžkařů??? Co davy, mraky! Haldy! Stáda!!! A takovej třasořiťka s jakýmasi prkýnkama na nohách a ščagélkama v rukách, to je panečku věc, to se musí pořádně vodržkovat. A tak se nyní - jindy tak poklidnou dědinou - neustále rozléhá Cipískův dunivý baryton (štěstí, že Cipulda není tenor, to bysme museli všichni chodit s ucpávkama do uší..). Nejhorší na tom je, že běžkaři, místo aby na těch svých třaslavých nohách urychleně opustili přísně střežený prostor a nezavdávali příčinu k dalšímu kraválu, srocují se s výkřiky typu "Jéééé, Máňóó, pocém, takovýho bernardýna si eště neviděla!!" před naším plotem, což Cipuldise dohání k šílenství. Naskakuje na plot, na zbytky tújek (už se těším, jak je budem na jaře oživovat) a řve jak tur. Máňa (vzorná to a poslušná žínka) se tedy na výzvu svého muže hrabe k plotu, aby vyhověla jeho přání, přičemž sebou párkrát třískne, což vyvolá další záchvat bernardýnovy zuřivosti. To už většinou nevydržím, vybíhám ven, řvouc "Tak co se to tady, sakra, děje???!!" běžkaři si v cuku letu balí fidlátka a po anglicku mizí, Cipís slézá z tújky a zase je to ten nejmírnější pejsek pod sluncem. A takhle to jde pořád dokola. Pracovní dny, víkendy....... Kde jsi, oblevo???

Večerní hodiny si Cipísek pro změnu zpříjemňuje nadáváním nejrůznějším individuím, která kolem našeho dobíhají autobus na nedaleké zastávce. Jsou-li individua příliš pomalá a autobus jim ujede, vypijou si to potom od Cipíska, který jim nadává po celou dobu jejich čekání na další autobus (autobusy jezdí 2x za hodinu..). Inu nezbývá, než se radovat z toho, že zastávka bude za pár měsíců přeložena o několik desítek metrů dál (patrně si stěžoval někdo vlivný...).

Nic netrvá věčně, a tak po podobných taškařicích přišla před týdnem toužebně očekávaná SMS od Martiny - "Terén je stále náročný, ale můžeme aspoň částečně cvičit, částečně nechat psy vyběhat". Zajásala jsem, leč moje nadšení poněkud tlumil fakt, že jsem se toho času nalézala v posteli s kamarádkou chřipkou. Brala jsem to ovšem jako motivaci k uzdravení a jak to jen bylo možné, vyrazili jsme na cvičák. Cipísek si své "ántré" skutečně užil. Pro případ, že by snad někdo přehlédl, že jeho veličenstvo se dostavilo, vletěl do skupinky již přítomných psů a začal preventivně (a bezdůvodně!!!) bublat a chraplat na všechny strany. Několik štěňátek tím vyděsil natolik, že se zcela paralyzovaná svalila na záda a ani nedutala. Ostuda... Štěňátka byla po tomto faux paux uchlácholena, Cipuldis dostal vycinkáno, jak se to chová, chvíli jsme je ještě nechali pobíhat a poté jsme zahájili vyučovací hodinu. No to bylo něco!!! Netvrdím, že ostatní byli kdovíjak ukáznění, ale ten náš expert hrál samozřejmě prim. Na povel "k noze" si soustavně sedal přede mě a vyzývavě mě dloubal šňupákem do kapsy s pamlsky ("Naval piškot a nevotravuj s povelama furt!"), na "lehni, zůstaň" se nestydatě rozvaloval před kamarádkou retrívřicí, pomocí techniky "sudy" se dovalil až k ní, šťouchal do ní nohama, chrochtal u toho jak ten pašík a poňoukal ji k nepřístojnostem, při dlouhodobém odložení se zvedl, špacíroval si to mezi ostatníma kliďánko jakože nic a když jsem ho šla potupně odchytnout, abych ho vrátila zpátky na místo, skákal přede mnou jako Maxipes Fík na pružinách a hubu měl od ucha k uchu ("Hééhéé, že mě nechytíš?!")....... Ostatní slzeli smíchy, já jsem se v duchu řehtala taky, ale navenek jsem musela zachovat dekorum, to dá rozum.

Dalším příspěvkem k všeobecnému veselí byla tzv. "vysílačka". Pejsek se na něco navnadí, přidrží se, dotyčný předmět se odhodí před psa, pejskovi se dá povel "vpřed", na který má doběhnout k předmětu a na povel "lehni" si má u něho lehnout... Jak jistě tušíte, vysílačka v podání Cipíska se v mnohém liší. Prvním problémem, který u něho při této disciplíně vyvstal, bylo, na co že ho to vlastně budeme vnadit, když vlastní aportky odmítá a s cizíma bere roha a lehá si k nim teprve v okamžiku, kdy má svoje pronásledovatele daleko za sebou. Navrhovala jsem vyslat ho na kus bobku, to by si dal jistě říci. To se ovšem nesetkalo se souhlasem (nechápu proč, popelnice byla plná sáčků s inkriminovaným obsahem!). Po nějaké chvíli mě napadlo, že bych před něho mohla vrhnout sáček s piškotama, na to že by třeba zabral. Martina sice projevila jisté pochybnosti ohledně toho, aby nefouknul i se sáčkem, ale já Cipískovi věřím, je to vychovaný chlapec, takže jsme to zkusily. Mávala jsem mu sáčkem před nosem, až se mu dělaly mžitky před očima a když byl podle mého názoru dostatečně navnaděn, vrhla jsem sáček před něho a toto doprovodila povelem "vpřed!". Chlupatec na mě kouknul stylem "Si děláš prdel, ne?" a pomalým krokem se odcoural k nejbližšímu sloupu, který vydatně pokropil. Na sáček s piškoty se mezitím vrhla výše zmiňovaná retrívřice Nora, která takticky vyčkávala opodál. Zřejmě se chtěla Cipísovi pomstít za to, jak ji předtím obtěžoval. Měla jsem co dělat, abych sáček bez úhony (mé i piškotů) zachránila. Být to na Cipísovi, ještě by Norince ten sáček rozvázal a vlastnoručně (teda vlastně vlastnotlapně) by ji nakrmil.....

Tuhle jsme měly s kamarádkou Zuzkou debatu na téma Cipísek a jeho další profesionální vývoj. Zuzka je zastáncem toho, abych Cipuldise přihlásila na některou z původně plánovaných zkoušek. Zuzko, ještě jsem Tě nepřesvědčila o tom, že jsou i jiné způsoby, jak si uříznout pořádnej kus ostudy? :o)))

Přeju všem krásné jaro :o)
Alka

10.3.2004