Milí naši kamarádi,

opět se hlásím z Cipískovy domoviny, abych vás všechny pozdravila v tom letošním šíleném létě.  

Parné dny, které máme chválabohu za sebou, a které trávil chlupatec většinou v horizontální poloze a ožíval až večer při zalívání zahrádky, byly vystřídány deštivými dny, které (zcela nedobrovolně) trávil doma, páč je to pobóchanec pobóchaná a ačkoliv má k dispozici dvě boudy, tvrdošíjně se odmítal schovat, bičován přívaly deště. No, a jelikož máme s kombinací Cipísek versus příliš mokro špatné zkušenosti (pod dlouhými – byť vysušenými - chlupy zhnisané nejrůznější části těla), bylo načas přikročeno k radikálnímu řešení. Pokaždé byl řádně vyfrotýrován a ponechán po několik hodin doma, aby aspoň trošku vyschnul. Těchto několik hodin si panáček zpříjemňoval neskutečným pruděním, že chce ven. Prudění v Cipískově podání spočívá v tom, pěkně všem kolem osladit, že musí být doma a nemůže v tom nádherným dešti hulákat na šupáky.

To si takhle pěkně v klidu hovíte v obýváku u televize, když vtom to začne. Z pelíšku (no, spíš z toho torza, co z něho zbylo), na němž byl podroben frotýrovací proceduře, se ozve významné chrochtání, načež se zvedne zrzavá změť chlupů, stoupne si doprostřed pokoje a tam se pořádně oklepe. Načež se rozhostí ticho, kdy přímo cítíte, že změť čeká, až začnete nadávat. Jelikož však víte, že jste byli ve frotýrování důslední a chlapec ze sebe tím pádem oklepal jenom pár chlupů, zůstáváte v klidu a okázale ho ignorujete. To ho poněkud rozhodí, takže přidá několikero blafnutí (= co je? proč nenadáváš??), načež si jde znechuceně sednout ke dveřím na terasu a VÝZNAMNĚ se kouká ven na ty provazce vody. Vy nic. Po chvilce se otočí, několik minut vás hypnotizuje a poté si VÝZNAMNĚ zhluboka vzdychne (= mám já to ale život). Vy stále nic. Otočí se zpátky do zahrádky a v hlavě mu šrotuje, co by ještě přidal, aby zachoval dekorum, ale zase na druhou stranu aby vám konečně došlo, že „von teda doma nebude ani za zlatý prase!“ Vy se začínáte v duchu chechtat. Po chvilce přemýšlení se otočí na zadku směrem k vám, chvilku je potichu, pak začne (podbízivě) vrtět ocasem, doprovázeje toto decentním zavrčnutím (= já su tady a chcu ven!). Vaše reakce? Žádná. S maximálním zaujetím sledujete přírodovědný dokument o teorii snažící se objasnit záhadu smrti lenochoda, jehož ohlodaná kostra byla nalezena v jakési říčce. Nastane zaražené ticho (= že by mě fakt neviděla??) a už bočním pohledem vidíte, jak si to panáček hrne k vám. Zastaví se 5 cm od vás, opět několikrát zavrtí ocasem, mňoukne, hodí hlavou směrem ke dveřím na terasu, přidá pár výskoků s otočkou a vyčkává. Vy nic. Jelikož po vaší nulové reakci je zcela evidentní, že jste naprosto natvrdlí a  nechápete, o co mu jde, vyloudí Cipísek rezignované zamručení (= ona je úplně blbá), obejde gauč, na kterém dotyčná natvrdlina sedí a sedne si přímo před televizi, aby byl KONEČNĚ vzat na vědomí. V tomto okamžiku už ovšem nevydržíte a při pohledu na tu jeho ustaranou starostovskou palici zakrývající většinu televize se začnete řehtat nahlas, doprovázejíce to něčím jako „Cipí, ty seš pako.“ Cipísek zajásá, že se dílo zadařilo a on snad bude konečně vypuštěn ven, důležitě kolem vás přejde a když má zadek na úrovni vaší hlavy (gauč je nízký), vesele si mávne ocasem a švácne vás s ním po hubě (= to máš za to!) Ale co to? Nikdo se nehrne, aby ho pustil ven. Zrada! Chvilku sedí nevěřícně u dveří a když mu po několika minutách dojde, že fakt nic, zopakuje poslední krok, který byl jediný úspěšný a když tentokrát nezaberete ani na to, že sedí jako obrovská chlupatá výčitka před bednou, odevzdaně se složí na zem a začne vás hypnotizovat. Navíc velmi hlasitě dýchá (= fuj, nechutný vedro!) (v baráku je 13º C), teatrálně zívá, pokud máte nohy na zemi, mlátí vás do nich tlapou a při každém vašem sebemenším pohybu špicuje uši a hází významné pohledy směrem ke dveřím. Pak už záleží na tom, jak dlouho si doma pobyl a zda je způsobilý k tomu jít ven. Pokud způsobilý je a vy konečně zvednete tu prdel z gauče (Cipískova interpretace) a milostivě se uráčíte mu jít otevřít ty zatracený dveře, projde kolem vás, aniž by vám věnoval jediný pohled (že by třeba poděkoval, o tom se vůbec nezmiňuju), ostentativně kašlaje na vaše doporučení „a běž se schovat, ať zas nejseš mokrej!“ a rozkošnicky sebou plácne přímo do toho největšího lijáku. Samozřejmě zadkem k vám, aby o jeho pohrdání vámi nebylo pochyb…

Ještě bych se s vámi dneska chtěla podělit o jednu taškařici. Jak už jsem předeslala v jednom z dřívějších povídání, není údržba a péče o Cipíska zrovna jednoduchá. Chlupatec začal letos s línáním teprvá před 14 dny (co kdyby náhodou mrzlo, že jo). Nevím, jaké zkušenosti máte s vyčesáváním vašich pejsků vy (předpokládám, že dobré), já za sebe můžu prohlásit, že každé Cipískovo línání je skutečným bojem kdo s koho. V moudrých knihách se píše o tom, že vzájemný kontakt při vyčesávání posiluje citové pouto mezi psem a jeho páníčkem, jak si pejsek užívá pánovu pozornost a kontakt s ním….. Chacháááááá!!!  U nás se tyto bláboly opět jaksi neosvědčily. Po přečtení následujících řádků jistě pochopíte, že tato sportovní disciplína je velice oblíbena obzvláště u našich sousedů, kteří si ji málokdy nechají ujít (zejména teď, kdy je každý na zahradě). Jakmile totiž vylezu ven, vyzbrojena kartáči a hřebly, Cipískovi ďábelsky zablýskne v očích a dá se na úprk. Za mohutného povzbuzování sousedů si dáme pro zahřátí pár koleček kolem kotce, během kterých mně většinou popadá veškeré pracovní náčiní, které s sebou vláčím v naivní představě, že se mně Cipuldise podaří dostihnout… Mezitím, co se tedy věnuji sběru popadaných kartáčů, má chlupatec pár minut na vydechnutí a nabrání nových sil. Takže když vylezu celá brunátná zpoza kotce, on už je opět čerstvý a odpočatý, provokativně přede mnou poskakuje, žertovně poblafává a točí se dokolečka. Jakýkoliv pokus o to zahnat ho do některého z koutů samozřejmě selhává, pročež je třeba přistoupit k udělení rázného povelu. Nabízí se buď „stůj“, nebo „ke mně“. Zřejmě nemusím zdůrazňovat, že nad provedením těchto povelů v této konkrétní situaci by lomila rukama většina z kynologů. Prvotní reakcí na kterýkoliv z povelů je odpružený výskok s blafnutím (= já se česat nechcu!!!). Člověk ovšem musí být důsledný, takže na splnění trvá a zopakuje povel ještě jednou (doprovázeje ho dobře míněnou radou ve smyslu „radím ti, abys přišel (zastavil se), nebo si pro tebe dojdu). Chacha. Nedbaje na výhružku (pardon, na dobře míněnou radu), popoběhne Cipísek, ovšem nikoliv směrem k osobě, která povel vydala (v návaznosti na jedno z prvních povídání se tady nabízí takové pěkné analogické označení „kartáčovací osoba“ – s velmi výstižnou zkratkou KO ;-) ), nýbrž směrem od ní. Pokud se měl zastavit, radostně si několikrát poposkočí a vyčkává, co vy na to. (V tomto okamžiku už se sousedé většinou válejí po zemi a ti, kteří sledují estrádu z oken, z nich následně vypadávají). KO odhazuje veškeré náčiní (a zábrany) a plavným skokem se vrhá po nezvedenci. Ten takový obrat nečeká a jeho následné paralyzace KO využívá k tomu, aby ho drapla a odtáhla k místu, kde se válí kartáčovací náčiní (KN). Cipísek se snaží vyprostit ze sevření, chňapá kolem sebe, leč KO je zkušená a ví, kde ho chytit, aby na ni nemohl. Jednou rukou ho tedy drží, druhou se chápe KN a jede. Nejede ovšem dlouho. Je logické, že po nějaké době ty chlupy z kartáče musíte přemístit do sáčku, k čemuž potřebujete obě ruce, čehož chlupatec lstivě využívá a bere roha. KO se na poslední chvíli podaří zapíchnout mu kartáč do kožichu (takové gesto zoufalce), takže přichází nejen o objekt kartáčování (OK – jak trefné), nýbrž i o část KN. (Sousedé si navzájem poskytují první pomoc, neboť umírají smíchy). KO se (ve značně dožraném stavu) vrhá po OK, který na nic nečeká a mistrně provedeným parakotoulem se ocitá na zádech (aby KO znemožnil vyproštění kartáče zapíchnutého do kožichu). KO se ovšem nenechá odradit, vytahuje jiné hřeblo a hbitě ho noří do chlupů na břichu chrochtajícího OK. Ten je touto zradou na okamžik zaskočen, ovšem brzy získává opět kontrolu na situací, válí se ze strany na stranu, vrčí a střídavým vykopáváním končetin se snaží zasáhnout nad ním stojící KO. Marně. KO hbitě uhýbá razantním výkopům a OK začíná být pomalu jasné, že tentokrát to nebude on, kdo bude „ok“. Pročež rezignuje, plácne sebou na bok a s hlubokým povzdechem (= no tak si mě teda vyčeš, no) milostivě dovolí KO, aby s ním naložila dle svého. (Část sousedů se pokojně rozchází do svých domovů, část vytrvává, neboť správně tuší, že rodeo ještě neskončilo). Jelikož proti počínání KO je nejen OK, nýbrž i přírodní živly, většinou se tento nerovný zápas odehrává ve velmi větrném počasí. V důsledku toho dochází k řadě kuriozních situací. KO si např. v zápalu kartáčování nevšimne, že jí odletěl pytlík s vyčesanými chlupy, který nenechavý vítr tak dlouho kotoulí po zemi, dokud nejsou chlupy po celé zahrádce. Spatřiv toto OK, vrhá se po chlupech a po celých chuchvalcích si je rve do huby (= jednou je to můj kožuch, tak mně ho neber!). KO potom nezbývá nic jiného, než dolovat chlupy nejen po všech čertech, nýbrž také z tlamy OK, který toto bere jako další z celé řady útoků proti své osobě. Někdy si tak říkám, ještěže neexistuje linka pro týrané psy, asi bychom se nedoplatili…

A co dodat závěrem? S krásným vyčesaným kožíškem se Cipísek většinou hned na první vycházce vyrochní v tom nejhorším bahně nebo louži……

Přeji vám krásný zbytek léta!

Vaše Alka

10.08.2006