Je to opravdu nutné?
Opět zdravím všechny naše věrné příznivce. Sice jsem se včera naší webmasterce
Jarce dušovala, že povídání o Cipískově zvlčení je v tomto týdnu poslední věcí,
se kterou ji budu otravovat (povídání předcházely 2 nové série fotek), ale
bohužel po včerejším zážitku ze cvičáku (neutuchajícím zdroji pro většinu
povídání) jsem byla nucena svoje stanovisko poněkud přehodnotit.
Ačkoliv jsem to zatím nikde veřejně neventilovala, většině z vás je asi jasné,
že Cipískova puberta se neprojevuje pouze tím, že má přebytek energie. Jistě
tušíte, kam tím mířím. Ano, i když je to pro mě neustále ten malý bobeček,
kterého jsme si jednoho říjnového víkendu roku 2003 přivezli domů, začíná
dospívat, uvědomuje si sám sebe, svoji sílu a v poloze na zádech, která mu byla
dříve tak blízká, se teď ocitají jiní psi, nikoliv on. I když už to dávno není
to chlupaté vystrašené cosi, přesto se domnívám, že na svůj věk je abnormálně
nekonfliktní. Proto - když už k nějakému konfliktu dojde (což se za poslední
týden stalo bohužel několikrát) - považuji za nutné se nad celou věcí zamyslet.
Prvním větším konfliktem byla úterní návštěva cvičáku. Sešli jsme se v sestavě 2
fenky, Cipísek a roční hovawart Alf. Z nějakého - ostatním neznámého - důvodu je
Cipísek na Alfa od prvního okamžiku, kdy se Alf na cvičáku objevil (asi tři
čtvrtě roku poté, co jsme začali chodit my) vysazený. Nikdo to nechápe a většina
samozřejmě straní chudákovi utlačovanému Alfovi. Myslím, že když člověk pozorně
sleduje dění kolem sebe, není zase tak složité přijít na to, v čem je jádro
pudla. Jistě se mnou budete souhlasit, že kavkazáci jsou velmi citliví a vnímaví
psi a stojím si za tím, že pokud Cipískovi nějaký pes nepadne do oka (což bývá
skutečně výjimečně, většinou je ze všech patřičně potento a hned se chce
kamarádit), má pro to svůj "kavkazí" důvod. A Alf? Od prvního okamžiku poděs -
po všech skákal (po lidech i po psech - skáče po nich doteď), všude ho bylo
plno, k Cipískovi, kterému byl v okamžiku jejich prvního setkání zhruba rok, se
choval značně familiérně, neustále na něho dotíral, otravoval ho, zkrátka zřejmě
naznal, že od Cipíska mu nic nehrozí a soustředil veškerou svou pozornost na
něho. Kavkazáci jsou od přírody nedůvěřiví a jen oni sami rozhodují o tom, koho
si do té své pomyslné "bubliny" pustí a koho ne. Alf se do té Cipískovy víceméně
infiltroval bez pozvání sám. Cipís se nějakou dobu držel, přímému kontaktu se
spíše vyhýbal, ovšem po nějaké době se jejich setkání nesla v tom duchu, že po
spatření Alfa začal okamžitě bublat, ode mě, jakožto od majitelky "krvelačné
šelmy" a "psa, na který musí být zbrojní pas", se očekávalo, že ho umravním, což
jsem většinou s větší či menší ochotou udělala, Alf byl z obliga, Cipísek
dožranej a já v podstatě taky, protože jenom pro zachování veřejného klidu jsem
ho donutila se stáhnout (Bývalo by samozřejmě jednodušší nechat Cipíska, aby dal
Alfovi z pozice staršího výchovnou lekci). Čas plynul a doplynul až ke
zmiňovanému úterku. Po příchodu se odehrával klasický scénář: Alf se nám vrhnul
v ústrety, mě přivítal výskokem na hlavu, kolem Cipíska se neodbytně motal, čímž
si vysloužil varovné vrčení, následně moji výtku a byl klid. Relativní. Při
prvním volném pobíhání psů jsem z Cipíska nespouštěla oči. Všichni čtyři se
víceméně v klidu kočkovali - no spíš Cipísek se oddával hrátkám s holkama, Alf
pobíhal jako třeštiprdlo kolem. Pomalu jsme se přesouvali na opačný konec
cvičáku, když vtom vidím, jak Cipísek přestal laškovat s holkama, očima vyhledal
Alfa, namířil si to k němu, popadl ho zezadu za krk a strhnul ho na zem. Chvilku
mu tam něco říkal z očí do čí (podotýkám, že na kousání nedošlo), na moje
zařvání ho až nápadně ochotně pustil a šel si po svých. Všichni byli samozřejmě
patřičně otřesení, ozývaly se komentáře typu "no, to jsou ti, co si pořizují
takovýhle psy" (pochybuju, že "tím psem" byl myšlen Alf) a vina byla - jak jinak
- na Cipískovi, protože Alf mu zrovna nic nedělal. Povšimněte si slovíčka
"zrovna". Kolikrát už jsem četla o tom, jakou mají kavkazáci úžasnou paměť -
pamatují si dobré i zlé. Nadšeně jsem četla vyprávění paní Novosadové o tom,
kterak se jejich Dargan "pomstil" chlapci ze sousedství, který ho soustavně
dráždil za plotem, a to tak, že se při první možné příležitosti protlačil kolem
zkoprnělé babičky brankou ven a aniž by považoval za nutné zkřivit chlapci
jediný vlásek, vyjádřil svou nadřazenost nad ním tím, že ho počůral..... Jsem
stoprocentně přesvědčená, že v Cipískovi se všechna ta drobná příkoří střádala
tak dlouho, až prostě musela ven. A tak se i stalo. Možná to bude někomu
připadat nepravděpodobné, ale až do včerejšího dne se s nikým nepopral, vždycky
si vystačil s pouhým "hlasovým" zastrašováním.
Záměrně jsem použila výrazu "až do včerejšího dne". Včera jsme se na cvičáku
sešli v poněkud širší sestavě, Alf samozřejmě nechyběl, ale budiž mu přičteno ke
cti, že po úterním extempore se Cipískovi spíš klidil z cesty. Vypadalo to, že
dnešní hodina by se mohla odehrát v klidu a míru. Cipísek tam měl svou milovanou
výmarskou ohařici Karinku, takže byl navýsost spokojený. Ovšem všeho do času.
Než byl cvičák kvůli zmiňované sněhové kalamitě před měsícem přerušen, setkali
jsme se tam s boxerem, kterého jsme tam do té doby neviděli. Má údajně 3 roky,
cloumal s paničkou na vodítku jako s věchýtkem a vypadal velmi nezvládnutě. Což
se bohužel později potvrdilo. Cipíska tehdy zaujalo jeho chování natolik, že se
k němu přiblížil, aby prozkoumal blíž, co je to za sígra. Panička mě však začala
naléhavě žádat, abych si ho zavolala, což jsem udělala, protože ani pro mě není
nic příjemného do Cipíska pořád hučet, ať se chová slušně. Tím naše první
setkání skončilo. Druhé setkání se ovšem mělo odvíjet jinak. Po včerejším
příchodu jsem očima přelítla cvičák, abych viděla, kdo je přítomen a před kým je
třeba se mít na pozoru. V nejzazším rohu cvičáku jsem identifikovala tohoto
boxera, byl na vodítku. Cipískovi jsem dala volno s tím, že až se boxer přiblíží
na dostřel, Cipuldise zpacifikuju. Budiž. Shledání Cipíska s Karinkou bylo
velice bouřlivé (neviděli se celé dlouhé 3 dny!!!), Karča se na svém oblíbeném
kavkazím "otomanu", k němuž je Cipísek s oblibou přirovnáván, vyvalovala jako
divá a Cipísek jí přitom velice něžným způsobem okusoval ty její párátkové
nožičky. Najednou - kde se vzal, tu se vzal, přiřítil se k nim boxer a začal
Karinku velice nevybíravým způsobem obtěžovat. Brada mně spadla údivem nad jeho
odvahou, si něco takovýho lajznout v Cipískově přítomnosti. Ten se v setině
sekundy změnil z tokajícího tetřeva v sopku těsně před výbuchem. Ano, v tomhle
případě šlo o jasnou rivalitu. Skočila jsem po něm a odtáhla ho dřív, než mohlo
dojít na vyřizování účtů. Mohl jenom nečinně přihlížet tomu, jak mu ten cizák
vandruje do JEHO Karinky, no nedožralo by vás to? Snažila jsem se ho
odmanévrovat někam, kde by na ně neviděl, ale neustále se otáčel, smejkal se
mnou po tom udusaném a namrzlém sněhu sem a tam a chraplal tak, že mě brněla
ruka, kterou jsem svírala obojek. Naznala jsem, že bezpečnější bude ho nikam
netahat a že raději si zpevním vratký postoj, když se to stalo. Boxer z ničehož
nic nechal Karinku Karinkou a vrhnul se na Cipíska. Hlavou mně blesklo, že ruce
jsou nástrojem, který mě živí, takže by nebylo zrovna nejmoudřejší si jednu z
nich nechat pošramotit. Nehledě na to, že staré pejskařské pravidlo praví cosi o
tom, že všichni mají mít stejné podmínky a jelikož boxerova panička se nikterak
nesnažila svého svěřence zpacifikovat, pustila jsem Cipíska a nechala ho, aby
bránil sebe a Karinčinu čest. (Nevím, proč bych měla mít kolem ruky omotaného
vlastního psa, na kterého doráží nějaký nevychovaný hňup). V mžiku z nich bylo
jedno velké chraplající klubko. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se boxer pokusil
kousnout Cipíska do krku, ale ten, kdo někdy viděl stavbu boxeřího chrupu, jistě
ví, že proti Cipuldově býčí šíji neměl šanci. Když jsem si však představila, že
by se o totéž pokusil Cipísek, který si zatím vždycky vystačil s ceněním zubů a
nenávistným chrapláním, servala jsem z krku vodítko a jak jsem do toho klubka
řezala, tak jsem do něho řezala (skutečně si nedokážu vysvětlit, jak je možné,
že většinu ran schytal boxer...) ;o) To už se přiřítila Martina, nějak se jí
podařilo odchytit vzpouzejícího se boxera a bylo po bitce. Nevím, kdo se klepal
víc, jestli Cipísek nebo já. Nejlépe se ovšem k celé věci postavila boxerova
panička, o které se zrovna nedá říct, že by přiložila ruku k dílu a po skončení
incidentu z ní vypadlo něco jako "no on je hroznej, tohle dělá pořád a je čím
dál horší". Tečka. Zbytek hodiny už proběhl v klidu, dokonce i Alf se tentokrát
choval velmi distingovaně (když se k němu Cipísek přiblížil na jeho vkus příliš
blízko, raději volil bezpečný úkryt za pánečkovýma nohama). Po skončení hodiny
jsem tak nějak považovala za nutné vyjádřit své politování nad onou frapantní
událostí. Mimo jiné mi bylo řečeno, že takovéto věci se budou stávat čím dál
častěji a bude třeba učinit jistá opatření. Buď se psi budou o přestávkách
vypouštět na střídačku (podle toho, vůči kterému psu bude Cipísek projevovat
averzi), nebo Cipuldis o přestávkách nafasuje koš (o boxerovi a koši nepadla ani
zmínka). Údajně je pořád lepší, když Cipísek tím košem někoho zatluče do země,
než aby ho zabil (myšlenka dne). Nechci přece dopustit, aby se ostatní lidi báli
chodit na cvičák, když tam bude Cipísek. Když jsem se otázala, jaká opatření
vyplynou pro boxera, jelikož to byl on, kdo incident vyvolal, bylo mi sděleno,
že on tam nebude chodit tak často jako my a "to se bude řešit operativně". Takže
tím, že se dnes poprvé v životě bránil, si Cipísek zřejmě podepsal svůj ortel -
konečně i jemu byla slavnostně udělena nálepka "kavkazáka" se vším všudy a jako
s takovým s ním bude do budoucna nakládáno.
A tím se konečně dostávám tam, kam celou dobu mířím a nezbývá mi, než opět
poděkovat všem těm, kteří si pořizují kavkazáky jenom pro to, aby si léčili
nějaké svoje komplexy a kteří se řídí heslem "čím nezvladatelnější a
nebezpečnější rapl, tím líp".
Až do dnešního se Cipískovi dařilo špatnou pověst kavkazáků, která je v pár
jedincích u nás na cvičáku hluboce zakořeněna, napravovat. Nezřídka kdy se
stávalo, že noví členové naší psí školy nechtěli věřit, že Cipísek je kavkazák,
když je tak hodnej. Teď je však se vším konec a patrně nastává okamžik, kdy -
jak mi bylo už dříve jednou chytrou hlavou řečeno - "Nebude dlouho trvat, se
psama si přestane hrát a začne je zabíjet." Hotovo, dvacet. Kavkazák = mašina na
zabíjení. Jistě se najde spousta hlasů, které budou volat, že tohle je jenom
důsledek mého nerespektování zásady, že kavkazák na cvičák nepatří a že si za to
vlastně můžu sama. Ale kde jinde najít takové množství psů a realizovat tolik
potřebnou socializaci? Znamená to snad, že kavkazák nemá právo na společenský
život a je třeba ho ze společnosti ostatních psů vyřadit???
Jak je však možné, že důsledky budu vyvozovat pouze já? Jak je možné, že Cipísek
doplatil na své napadení tím, že to bude on, kdo bude do budoucna omezován a v
případě boxera, který je evidentně nevychovaný a nezvladatelný, ale holt to není
ten obávaný kavkazák, se tato lapálie uzavřela tím, že "on je prostě takovej???"
Jen a pouze díky tomu, že je kavkazák, dostal Cipísek nálepku rváče, které se
bude jen těžko zbavovat. Jak je možné, že tento "rváč" je ve vesnici, ve které
bydlíme, jako jediný schopen vyjít s místním "postrachem" Bojarem, který se
porve s každým psem bez ohledu na věk či rasu a Cipísek mu při prvním setkání
(kdy už se rozhodně nedal označit za štěňátko) ožužlával uši a kladl mu svou
medvědí tlapu kolem ramen, aniž by Bojar považoval za nutné tuto opovážlivost
ztrestat? Sama Bojarova panička otvírala údivem ústa, co že je to za psa,
kterého Bojar okamžitě a bez výhrad akceptoval. Jak je možné, že největším
"mužským" kamarádem tohoto "rváče" je roční (a dalo by se tedy předpokládat
taktéž silně pubertální a o dominanci se snažící) samec dogy? Jak je možné, že
několik dospělých ridgebacků (opět nikoliv fen) bydlících v sousedství si s tím
naším "rváčem" vesele hraje, aniž by se kterákoliv ze zúčastněných stran
pokoušela dát té druhé přes držku? Jak je možné, že šarplaninec našich kamarádů,
který ještě do vánoc 2004 nenáviděl fyzický kontakt s jakýmkoliv psem a kromě
fenky, se kterou bydlí, všechny psy a priori nenáviděl, po pár dnech strávených
s Cipískem (do té doby se viděli jenom jednou) strpěl Cipískovu přítomnost i ve
spánku a téměř se od sebe nehnuli? Odpovědí na všechny tyto otázky může být to,
že Cipísek je pořád ještě štěně, já si však myslím, že má v sobě něco (snad je
to nadhled, pokora, víra v sebe sama), díky čemu je schopen s valnou většinou
psů bez problémů vyjít, aniž by si - vzhledem ke svým proporcím - musel
dokazovat, jakej je borec, když to všechno spráská na hromadu.
Nehodlám vás unavovat rozebíráním pravé definice slova rváč, spíš bych chtěla
vyjádřit lítost. Lítost nad tím, že ačkoliv jsme se od prvního dne snažili
vychovat z Cipíska kavkazáka, který zrovna nebude pasovat do klasické šablony
"kavkazák je když: se člověku svírají půlky strachy a když teče krev", stačila
jedna hloupá příhoda, ve které notabene nefungoval jako ten, který to všechno
začal a - co byste řekl, pane doktore? - má ji tam!!!
Je mi jasné, že se najde spousta lidí, kteří si budou ťukat na čelo, jestli mám
všech pět pohromadě, když si myslím, že se mně podaří tohoto "dravce"
zcivilizovat natolik, aby si mohl i nadále užívat přinejmenším takové svobody,
jako doposud. Naštěstí ale vím, že existují i lidé, kterým tohle plemeno (stejně
jako mně) učarovalo svou jedinečností, nadhledem, jemností, galantností,
inteligencí, hravostí, čtveráctvím, vynalézavostí, smyslem pro humor, neskonalou
oddaností, ale i náladovostí, neskutečnou paličatostí a samoroststvím a věřím,
že tihle lidé se mnou budou souhlasit, když řeknu, že bohužel ne každý je
schopen podniknout úspěšnou výpravu do hlubin kavkazákovy duše a jenom díky
takovým lidem se dnes setkáváme s diskriminací našich psů.
Dnes se s vámi loučím v poněkud bojovnější náladě, jsem však i nadále
přesvědčena o tom, že za práva kavkazáků stojí za to bojovat :o)
Vaše Alka
11.3.2004