Je to opravdu nutné?

Opět zdravím všechny naše věrné příznivce. Sice jsem se včera naší webmasterce Jarce dušovala, že povídání o Cipískově zvlčení je v tomto týdnu poslední věcí, se kterou ji budu otravovat (povídání předcházely 2 nové série fotek), ale bohužel po včerejším zážitku ze cvičáku (neutuchajícím zdroji pro většinu povídání) jsem byla nucena svoje stanovisko poněkud přehodnotit.

Ačkoliv jsem to zatím nikde veřejně neventilovala, většině z vás je asi jasné, že Cipískova puberta se neprojevuje pouze tím, že má přebytek energie. Jistě tušíte, kam tím mířím. Ano, i když je to pro mě neustále ten malý bobeček, kterého jsme si jednoho říjnového víkendu roku 2003 přivezli domů, začíná dospívat, uvědomuje si sám sebe, svoji sílu a v poloze na zádech, která mu byla dříve tak blízká, se teď ocitají jiní psi, nikoliv on. I když už to dávno není to chlupaté vystrašené cosi, přesto se domnívám, že na svůj věk je abnormálně nekonfliktní. Proto - když už k nějakému konfliktu dojde (což se za poslední týden stalo bohužel několikrát) - považuji za nutné se nad celou věcí zamyslet.

Prvním větším konfliktem byla úterní návštěva cvičáku. Sešli jsme se v sestavě 2 fenky, Cipísek a roční hovawart Alf. Z nějakého - ostatním neznámého - důvodu je Cipísek na Alfa od prvního okamžiku, kdy se Alf na cvičáku objevil (asi tři čtvrtě roku poté, co jsme začali chodit my) vysazený. Nikdo to nechápe a většina samozřejmě straní chudákovi utlačovanému Alfovi. Myslím, že když člověk pozorně sleduje dění kolem sebe, není zase tak složité přijít na to, v čem je jádro pudla. Jistě se mnou budete souhlasit, že kavkazáci jsou velmi citliví a vnímaví psi a stojím si za tím, že pokud Cipískovi nějaký pes nepadne do oka (což bývá skutečně výjimečně, většinou je ze všech patřičně potento a hned se chce kamarádit), má pro to svůj "kavkazí" důvod. A Alf? Od prvního okamžiku poděs - po všech skákal (po lidech i po psech - skáče po nich doteď), všude ho bylo plno, k Cipískovi, kterému byl v okamžiku jejich prvního setkání zhruba rok, se choval značně familiérně, neustále na něho dotíral, otravoval ho, zkrátka zřejmě naznal, že od Cipíska mu nic nehrozí a soustředil veškerou svou pozornost na něho. Kavkazáci jsou od přírody nedůvěřiví a jen oni sami rozhodují o tom, koho si do té své pomyslné "bubliny" pustí a koho ne. Alf se do té Cipískovy víceméně infiltroval bez pozvání sám. Cipís se nějakou dobu držel, přímému kontaktu se spíše vyhýbal, ovšem po nějaké době se jejich setkání nesla v tom duchu, že po spatření Alfa začal okamžitě bublat, ode mě, jakožto od majitelky "krvelačné šelmy" a "psa, na který musí být zbrojní pas", se očekávalo, že ho umravním, což jsem většinou s větší či menší ochotou udělala, Alf byl z obliga, Cipísek dožranej a já v podstatě taky, protože jenom pro zachování veřejného klidu jsem ho donutila se stáhnout (Bývalo by samozřejmě jednodušší nechat Cipíska, aby dal Alfovi z pozice staršího výchovnou lekci). Čas plynul a doplynul až ke zmiňovanému úterku. Po příchodu se odehrával klasický scénář: Alf se nám vrhnul v ústrety, mě přivítal výskokem na hlavu, kolem Cipíska se neodbytně motal, čímž si vysloužil varovné vrčení, následně moji výtku a byl klid. Relativní. Při prvním volném pobíhání psů jsem z Cipíska nespouštěla oči. Všichni čtyři se víceméně v klidu kočkovali - no spíš Cipísek se oddával hrátkám s holkama, Alf pobíhal jako třeštiprdlo kolem. Pomalu jsme se přesouvali na opačný konec cvičáku, když vtom vidím, jak Cipísek přestal laškovat s holkama, očima vyhledal Alfa, namířil si to k němu, popadl ho zezadu za krk a strhnul ho na zem. Chvilku mu tam něco říkal z očí do čí (podotýkám, že na kousání nedošlo), na moje zařvání ho až nápadně ochotně pustil a šel si po svých. Všichni byli samozřejmě patřičně otřesení, ozývaly se komentáře typu "no, to jsou ti, co si pořizují takovýhle psy" (pochybuju, že "tím psem" byl myšlen Alf) a vina byla - jak jinak - na Cipískovi, protože Alf mu zrovna nic nedělal. Povšimněte si slovíčka "zrovna". Kolikrát už jsem četla o tom, jakou mají kavkazáci úžasnou paměť - pamatují si dobré i zlé. Nadšeně jsem četla vyprávění paní Novosadové o tom, kterak se jejich Dargan "pomstil" chlapci ze sousedství, který ho soustavně dráždil za plotem, a to tak, že se při první možné příležitosti protlačil kolem zkoprnělé babičky brankou ven a aniž by považoval za nutné zkřivit chlapci jediný vlásek, vyjádřil svou nadřazenost nad ním tím, že ho počůral..... Jsem stoprocentně přesvědčená, že v Cipískovi se všechna ta drobná příkoří střádala tak dlouho, až prostě musela ven. A tak se i stalo. Možná to bude někomu připadat nepravděpodobné, ale až do včerejšího dne se s nikým nepopral, vždycky si vystačil s pouhým "hlasovým" zastrašováním.

Záměrně jsem použila výrazu "až do včerejšího dne". Včera jsme se na cvičáku sešli v poněkud širší sestavě, Alf samozřejmě nechyběl, ale budiž mu přičteno ke cti, že po úterním extempore se Cipískovi spíš klidil z cesty. Vypadalo to, že dnešní hodina by se mohla odehrát v klidu a míru. Cipísek tam měl svou milovanou výmarskou ohařici Karinku, takže byl navýsost spokojený. Ovšem všeho do času. Než byl cvičák kvůli zmiňované sněhové kalamitě před měsícem přerušen, setkali jsme se tam s boxerem, kterého jsme tam do té doby neviděli. Má údajně 3 roky, cloumal s paničkou na vodítku jako s věchýtkem a vypadal velmi nezvládnutě. Což se bohužel později potvrdilo. Cipíska tehdy zaujalo jeho chování natolik, že se k němu přiblížil, aby prozkoumal blíž, co je to za sígra. Panička mě však začala naléhavě žádat, abych si ho zavolala, což jsem udělala, protože ani pro mě není nic příjemného do Cipíska pořád hučet, ať se chová slušně. Tím naše první setkání skončilo. Druhé setkání se ovšem mělo odvíjet jinak. Po včerejším příchodu jsem očima přelítla cvičák, abych viděla, kdo je přítomen a před kým je třeba se mít na pozoru. V nejzazším rohu cvičáku jsem identifikovala tohoto boxera, byl na vodítku. Cipískovi jsem dala volno s tím, že až se boxer přiblíží na dostřel, Cipuldise zpacifikuju. Budiž. Shledání Cipíska s Karinkou bylo velice bouřlivé (neviděli se celé dlouhé 3 dny!!!), Karča se na svém oblíbeném kavkazím "otomanu", k němuž je Cipísek s oblibou přirovnáván, vyvalovala jako divá a Cipísek jí přitom velice něžným způsobem okusoval ty její párátkové nožičky. Najednou - kde se vzal, tu se vzal, přiřítil se k nim boxer a začal Karinku velice nevybíravým způsobem obtěžovat. Brada mně spadla údivem nad jeho odvahou, si něco takovýho lajznout v Cipískově přítomnosti. Ten se v setině sekundy změnil z tokajícího tetřeva v sopku těsně před výbuchem. Ano, v tomhle případě šlo o jasnou rivalitu. Skočila jsem po něm a odtáhla ho dřív, než mohlo dojít na vyřizování účtů. Mohl jenom nečinně přihlížet tomu, jak mu ten cizák vandruje do JEHO Karinky, no nedožralo by vás to? Snažila jsem se ho odmanévrovat někam, kde by na ně neviděl, ale neustále se otáčel, smejkal se mnou po tom udusaném a namrzlém sněhu sem a tam a chraplal tak, že mě brněla ruka, kterou jsem svírala obojek. Naznala jsem, že bezpečnější bude ho nikam netahat a že raději si zpevním vratký postoj, když se to stalo. Boxer z ničehož nic nechal Karinku Karinkou a vrhnul se na Cipíska. Hlavou mně blesklo, že ruce jsou nástrojem, který mě živí, takže by nebylo zrovna nejmoudřejší si jednu z nich nechat pošramotit. Nehledě na to, že staré pejskařské pravidlo praví cosi o tom, že všichni mají mít stejné podmínky a jelikož boxerova panička se nikterak nesnažila svého svěřence zpacifikovat, pustila jsem Cipíska a nechala ho, aby bránil sebe a Karinčinu čest. (Nevím, proč bych měla mít kolem ruky omotaného vlastního psa, na kterého doráží nějaký nevychovaný hňup). V mžiku z nich bylo jedno velké chraplající klubko. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se boxer pokusil kousnout Cipíska do krku, ale ten, kdo někdy viděl stavbu boxeřího chrupu, jistě ví, že proti Cipuldově býčí šíji neměl šanci. Když jsem si však představila, že by se o totéž pokusil Cipísek, který si zatím vždycky vystačil s ceněním zubů a nenávistným chrapláním, servala jsem z krku vodítko a jak jsem do toho klubka řezala, tak jsem do něho řezala (skutečně si nedokážu vysvětlit, jak je možné, že většinu ran schytal boxer...) ;o) To už se přiřítila Martina, nějak se jí podařilo odchytit vzpouzejícího se boxera a bylo po bitce. Nevím, kdo se klepal víc, jestli Cipísek nebo já. Nejlépe se ovšem k celé věci postavila boxerova panička, o které se zrovna nedá říct, že by přiložila ruku k dílu a po skončení incidentu z ní vypadlo něco jako "no on je hroznej, tohle dělá pořád a je čím dál horší". Tečka. Zbytek hodiny už proběhl v klidu, dokonce i Alf se tentokrát choval velmi distingovaně (když se k němu Cipísek přiblížil na jeho vkus příliš blízko, raději volil bezpečný úkryt za pánečkovýma nohama). Po skončení hodiny jsem tak nějak považovala za nutné vyjádřit své politování nad onou frapantní událostí. Mimo jiné mi bylo řečeno, že takovéto věci se budou stávat čím dál častěji a bude třeba učinit jistá opatření. Buď se psi budou o přestávkách vypouštět na střídačku (podle toho, vůči kterému psu bude Cipísek projevovat averzi), nebo Cipuldis o přestávkách nafasuje koš (o boxerovi a koši nepadla ani zmínka). Údajně je pořád lepší, když Cipísek tím košem někoho zatluče do země, než aby ho zabil (myšlenka dne). Nechci přece dopustit, aby se ostatní lidi báli chodit na cvičák, když tam bude Cipísek. Když jsem se otázala, jaká opatření vyplynou pro boxera, jelikož to byl on, kdo incident vyvolal, bylo mi sděleno, že on tam nebude chodit tak často jako my a "to se bude řešit operativně". Takže tím, že se dnes poprvé v životě bránil, si Cipísek zřejmě podepsal svůj ortel - konečně i jemu byla slavnostně udělena nálepka "kavkazáka" se vším všudy a jako s takovým s ním bude do budoucna nakládáno.

A tím se konečně dostávám tam, kam celou dobu mířím a nezbývá mi, než opět poděkovat všem těm, kteří si pořizují kavkazáky jenom pro to, aby si léčili nějaké svoje komplexy a kteří se řídí heslem "čím nezvladatelnější a nebezpečnější rapl, tím líp".

Až do dnešního se Cipískovi dařilo špatnou pověst kavkazáků, která je v pár jedincích u nás na cvičáku hluboce zakořeněna, napravovat. Nezřídka kdy se stávalo, že noví členové naší psí školy nechtěli věřit, že Cipísek je kavkazák, když je tak hodnej. Teď je však se vším konec a patrně nastává okamžik, kdy - jak mi bylo už dříve jednou chytrou hlavou řečeno - "Nebude dlouho trvat, se psama si přestane hrát a začne je zabíjet." Hotovo, dvacet. Kavkazák = mašina na zabíjení. Jistě se najde spousta hlasů, které budou volat, že tohle je jenom důsledek mého nerespektování zásady, že kavkazák na cvičák nepatří a že si za to vlastně můžu sama. Ale kde jinde najít takové množství psů a realizovat tolik potřebnou socializaci? Znamená to snad, že kavkazák nemá právo na společenský život a je třeba ho ze společnosti ostatních psů vyřadit???

Jak je však možné, že důsledky budu vyvozovat pouze já? Jak je možné, že Cipísek doplatil na své napadení tím, že to bude on, kdo bude do budoucna omezován a v případě boxera, který je evidentně nevychovaný a nezvladatelný, ale holt to není ten obávaný kavkazák, se tato lapálie uzavřela tím, že "on je prostě takovej???" Jen a pouze díky tomu, že je kavkazák, dostal Cipísek nálepku rváče, které se bude jen těžko zbavovat. Jak je možné, že tento "rváč" je ve vesnici, ve které bydlíme, jako jediný schopen vyjít s místním "postrachem" Bojarem, který se porve s každým psem bez ohledu na věk či rasu a Cipísek mu při prvním setkání (kdy už se rozhodně nedal označit za štěňátko) ožužlával uši a kladl mu svou medvědí tlapu kolem ramen, aniž by Bojar považoval za nutné tuto opovážlivost ztrestat? Sama Bojarova panička otvírala údivem ústa, co že je to za psa, kterého Bojar okamžitě a bez výhrad akceptoval. Jak je možné, že největším "mužským" kamarádem tohoto "rváče" je roční (a dalo by se tedy předpokládat taktéž silně pubertální a o dominanci se snažící) samec dogy? Jak je možné, že několik dospělých ridgebacků (opět nikoliv fen) bydlících v sousedství si s tím naším "rváčem" vesele hraje, aniž by se kterákoliv ze zúčastněných stran pokoušela dát té druhé přes držku? Jak je možné, že šarplaninec našich kamarádů, který ještě do vánoc 2004 nenáviděl fyzický kontakt s jakýmkoliv psem a kromě fenky, se kterou bydlí, všechny psy a priori nenáviděl, po pár dnech strávených s Cipískem (do té doby se viděli jenom jednou) strpěl Cipískovu přítomnost i ve spánku a téměř se od sebe nehnuli? Odpovědí na všechny tyto otázky může být to, že Cipísek je pořád ještě štěně, já si však myslím, že má v sobě něco (snad je to nadhled, pokora, víra v sebe sama), díky čemu je schopen s valnou většinou psů bez problémů vyjít, aniž by si - vzhledem ke svým proporcím - musel dokazovat, jakej je borec, když to všechno spráská na hromadu.

Nehodlám vás unavovat rozebíráním pravé definice slova rváč, spíš bych chtěla vyjádřit lítost. Lítost nad tím, že ačkoliv jsme se od prvního dne snažili vychovat z Cipíska kavkazáka, který zrovna nebude pasovat do klasické šablony "kavkazák je když: se člověku svírají půlky strachy a když teče krev", stačila jedna hloupá příhoda, ve které notabene nefungoval jako ten, který to všechno začal a - co byste řekl, pane doktore? - má ji tam!!!

Je mi jasné, že se najde spousta lidí, kteří si budou ťukat na čelo, jestli mám všech pět pohromadě, když si myslím, že se mně podaří tohoto "dravce" zcivilizovat natolik, aby si mohl i nadále užívat přinejmenším takové svobody, jako doposud. Naštěstí ale vím, že existují i lidé, kterým tohle plemeno (stejně jako mně) učarovalo svou jedinečností, nadhledem, jemností, galantností, inteligencí, hravostí, čtveráctvím, vynalézavostí, smyslem pro humor, neskonalou oddaností, ale i náladovostí, neskutečnou paličatostí a samoroststvím a věřím, že tihle lidé se mnou budou souhlasit, když řeknu, že bohužel ne každý je schopen podniknout úspěšnou výpravu do hlubin kavkazákovy duše a jenom díky takovým lidem se dnes setkáváme s diskriminací našich psů.

Dnes se s vámi loučím v poněkud bojovnější náladě, jsem však i nadále přesvědčena o tom, že za práva kavkazáků stojí za to bojovat :o)

Vaše Alka

11.3.2004