Opět zdravím všechny naše kamarády!

Dneska se vám musím pochlubit s naším včerejším prďáckým zážitkem.

Na doporučení naší kamarádky Liby Mušálkovic (kterou tímto zdravím a ještě jednou děkuju, že nás jako vždy nasměrovala tím správným směrem) jsme se včera s Cipískem zúčastnili klubového setkání KRAOP, které se konalo na kynologickém cvičišti ve Frýdlantu nad Ostravicí. Aby nám nebylo po cestě smutno, přibrali jsme Cipískovu nerozlučnou kámošku Agilu s paničkou Ivou, nabalili sváču a vyrazili vstříc dobrodružstvím. A že jich bylo!!!!

Po dvouhodinové pohodové jízdě jsme dorazili na krásný frýdlantský cvičák, kde již byli přítomni někteří aktéři včerejšího setkání. Cipísek, který byl po celou cestu navýsost otráven, po výstupu za auta nevídaně ožil, tetelil se blahem jak malé harant a na vodítku se málem uškrtil, jak moc už chtěl dovnitř. V nejsilnějším zastoupení se sešli kavkazáci, hned za nimi asiati, jeden jihoruský ovčák no a nemůžeme samozřejmě zapomenout na typickou představitelku plemene – Agi J.

Po „urobeni prezenčky“ jsme se všichni sešikovali do velkého kruhu a začalo se s nácvikem toho, co člověka čeká, rozhodne-li se svého pejska vystavovat, tzn. předvedení psa v pohybu, ukázání zubů, naštelování psa do výstavní pozice. My teda s Cipuldou nejsme žádní výstavní harcovníci, vystavovali jsme všehovšudy dvakrát a teď chodíme akorát na čumendu ( nepotřebuju přece papír vod ňákýho páprdy, abych věděla, že mám nejkrásnějšího psa ;-) ), ale věřím tomu, že pokud by se nám bývalo dostalo podobného školení zavčas, s radostí bychom se vrhli do výstavních kruhů. Ukázalo se totiž, že za použití naprosto nenásilné metody paní Mayerové, která akci organizovala, lze psa dostat do požadované polohy, aniž by ho člověk musel nadzvedávat, poponášet a různě jinak se s ním pišišvořit, což je občas na výstavách k vidění... (O tom, jak by na tuto manipulaci reagoval ten náš chlupatej expert, se raději z taktických důvodů nebudu zmiňovat..) J.

Když jsme se tedy dostatečně napředváděli, začalo to pravý tóčo, a sice zkouška povahy s figurantem. To se takhle pejsek přiváže ke stromu (nebo k jiné pevné základně) a figurant se kolem něho prohazuje kliďánko jakoby nic, neřve, neupozorňuje na sebe, jenom jde. Pejsek by měl být bdělý a ostražitý, ale vzhledem k tomu, že figurant se nedopouští ničeho, co by bylo v rozporu s morálkou pastevců, kteří jsou většinou strážci veřejného pořádku, měl by být v klidu. Druhé kolo už je ovšem poněkud dramatičtější, páč figurant uhání k pejskovi až se mu za patama práší, divoce řve, mává kolem sebe obuškem a vůbec se chová tak, že by zasloužil pokutu za rušení denního klidu. Toto už by si pejsek neměl nechat líbit a měl by z plna hrdla říct figurantovi, co si o něm myslí. Poté, co pejsek zareaguje (nebo nezareaguje), je pánečkem odvázán a prochází spolu skupinkou osob. Při této disciplíně by měl být pes opět v klidu.

Po této adrenalinové disciplíně byla vyhlášena polední pauza, během které se podávalo pečené kuřátko a promítalo se video, které se natáčelo od začátku akce. Po obědě jsme se přesunuli z klubovny zpět ven a dalším bodem programu byla obrana, neboli jak jsou na tom pejsci, ohrožuje-li jejich pánečka nějaká šupákoidní cizí osoba, v tomto případě figurant práskající bičem a hulákající jak na lesy. Po skončení této disciplíny nastalo všeobecné uvolnění v podobě nesmírně zajímavé diskuse s přítomnými figuranty a experty na sportovní kynologii a s paní Mayerovou, jinak to majitelkou několika (nevím přesně kolika) asiatů (jednu fenku měla s sebou a předváděla s ní veškeré úkony). Netvrdím, že jsem souhlasila se vším, co bylo řečeno, kombinace pastevec-sportovní kynologie mi přišla docela dost divoká, ale musím říct, že mě to „nakoplo“ v tom, abych s Cipískem zase začala něco dělat. Na našem bývalém cvičáku nám bylo bohužel nenápadně naznačeno, že už se s námi jaksi nepočítá, protože Cipísek by podle všeho převzal na vlastní bedra výchovu některých psích nezvedenců…. Ale co, život jde dál, dalo nám to hodně, třeba se nám pod vedením někoho jiného podaří složit nějakou další zkoušku a zase o něco víc podkopeme ten starý známý (podle mě naprosto debilní) názor, že pastevci na cvičák nepatří. (Osobně si myslím, že pastevci tam naopak patří, sice by byla blbost na ně hrnout „klasický“ cvičákový dril jako třeba na německé ovčáky, ale nějaká základní poslušnost by být měla, kór když víme, že ti naši miláčkové mají svou hlavu a – ruku na srdce – občas by nějaká ta lekce, jak pracovat se psem, prospěla i nám, majitelům. Žádný učený z nebe nespadl a je docela smutné, vidí-li člověk páníčka, kterak se vzteká na svého psího kámoše, že nesplnil jeho povel, když mu jich přitom jedním dechem uložil asi 5. Nám to s Cipuldou taky trvalo, než jsme se „sladili“, je to přece jenom můj první pejsek, ale od toho přece ty cvičáky a odborníci na nich jsou, aby člověku poradili. No né???)

Takže abych to shrnula – akci podobného typu bych rozhodně doporučila všem, kteří nemají pejska jenom na to, aby jim hulákal na dvorku. My s Cipískem jsme byli nadšení. Cipulda proto, že se dostal do pořádné kavkazí společnosti, po půl roce mohl pořádně pomuchlovat kámošku Mašenku, našel si tam nové kamarády, bafnul si na figuranta a byl to bezva výlet (Cipísek vzkazuje – až na tu cestu!!!). Já jsem se dozvěděla spoustu užitečného, koukla jsem se do Frýdlantu, kde jsem ještě nebyla, dozvěděla jsem se něco výcviku, o kterém jsem toho moc nevěděla a utvrdilo mě to v tom, že velký pejsek představuje velkou odpovědnost, a proto je třeba s ním neustále pracovat.

Třeba jsem svým dnešním povídáním některé z vás navnadila natolik, že se budete chtít podobné akce taky zúčastnit. Každopádně vám to doporučuji, pro vás i vaše pesany to bude neocenitelná zkušenost! Pokud to bude jenom trochu možné, s Cipuldou jedem příště zas J.

 Kavkazím setkáním třikrát nazdar!!!

 Vaše Alka

13.08.2006