Kavkazské anekdoty:

A tuhle znáte?

Dneska jsme si dali Cipískův oblíbený okruh v lese. Je to jedna taková příjemná trasa, chlupatec tam pokaždé řádí jak buldozer a děsně si to užívá. Nejinak tomu bylo i dnes. Mlátil sebou v křoví a příkopech, točil se na zadních jako kůň a lítal tam jak vystřelená dělová koule (spoušť, která za ním zůstávala, tomuto přirovnání zcela odpovídá). Jeho radost byla opravdu veliká, neboť se rozhodl o ni podělit i se mnou. Samozřejmě po svém - skákal kolem mě jako na pérách, kousal mě do ruk, štípal do zadku, šlapal mně těma svýma medvědíma tlapama po nohách a děsně se řehtal, když jsem ho začala honit a samozřejmě nemohla dohnat. Když jsem na něho zavolala, že teda jo, dobrý, vzdávám to, vyhráls, jako mávnutím kouzelného proutku se zklidnil a vzorně capal poblíž mě. Pak ho však něco zaujalo v roští podél cesty a to se muselo prozkoumat. Vzhledem k tomu, že ten průzkum trval na můj vkus už nějak dlouho (a odhánět jsem ho nechtěla, řídíc se heslem přej a bude ti přáno), začala jsem z dlouhé chvíle píchat klackem do zmrzlé kalužiny, která se na cestě vytvořila v hluboké stopě po nějaké lesní mašině. Přála bych Vám vidět ty trty, když Cipuldis zaslechl zvuk tříštícího se ledu. V tu ránu ho křoví přestalo zajímat a s očima navrch hlavy letěl ke mně. S ohromným zaujetím pozoroval co dělám a málem si přitom ukroutil tu svou starostovskou hlavu. Využila jsem toho, že jeho pozornost byla od křoví odlákána a pokračovali jsme v cestě. Po pár metrech, kdy jsem se nad čímsi zamyslela a jen jsem tušila, že mám chlupatce za sebou, mě z přemýšlení vytrhly podivné zvuky. Otočím se - a vidím Cipíska, kterak zarputile rajtuje po další zamrzlé kaluži (tentokrát zamrzlé pořádně) a oběma předníma tlapama se ji usilovným hrabáním snaží vyhladit z povrchu zemského. Když zbyla z kaluže jenom ledová tříšť, vítězoslavně na tu spoušť blafnul (volně přeloženo jako "to máš za to!") a šlo se dál. Nutno ovšem podotknouti, že tím to rozhodně neskončilo. Z vychajdy, kterou při vycházkovém tempu zvládáme obvykle za cca hodinu, se rázem stala vychajda téměř dvouhodinová (tempo bylo zachováno). To máte těžký, on se ten les po té nedávné vichřici musí vyčistit, po lesních cestách se jezdí křížem krážem, koně už se v současnosti moc nepoužívají, takže nastupuje těžká technika, vyjetých kolejí přibývá, občas do nich zaprší, pak to zmrzne....... Kaluží, které Cipuldis s labužnickým výrazem a s odhodláním ostravského horníka rozryl jako kanec, jsem napočítala devět. Pak mě to počítání přestalo bavit. Byli jsme zhruba v půlce zpáteční cesty...

Nebo tuhle?

Cipísek byl patrně v některém ze svých minulých životů babkou kořenářkou (a nikdo mně nevymluví, že v jiném byl slepicí, jeho zvědavost je totiž neskutečná). Taktéž lze u něho pozorovat jisté rysy sběratelské vášně. Z každé vychajdy si přitáhne domů nějaký kořínek, není-li kořínek, spokojí se s klacíkem či menší kládou. Ale kořínky hrají prim. Jako dneska při ranním venčení: bez povšimnutí (a k naší velké lítosti, vysvětlím později) minul své plkací místo č. 1 a s pohledem upřeným vpřed se řítil k čemusi, co se válelo poblíž jeho kakacího plácku. Když "to" dostihl, zjistila jsem, že se nejedná o nic jiného, než o skutečně nádherný exemplář kořene z čeledi velmi členitých (výskyt v této lokalitě ojedinělý). Tak nějak jsem si vždycky představovala kořen žen-šenu. Nedivím, se, že mu Cipuldis nemohl odolat. Ondra, když to viděl, jen tak na půl huby utrousil: Jéééžišmarjáááá, to je zas ten kořen, kterej s sebou včera večer vláčel asi 1/2 hodiny!!! No nic, Cipísek, celý rozradostněný, že se shledal s milým kořenem, se malebně uložil ke svému pokladu a já jsem v duchu viděla třpetat se nad jeho hlavou známý reklamní slogan "Nač spěchat?" (Akorát místo té whisky by sloganu předcházelo něco jako "Cipísek a jeho nálezy"). Dali jsme mu chvilku, aby si to užil a pak na něho začali hartusit, ať pohne, že kvulivá jeho dřevomorkoidním tendencím zase přijdem pozdě do práce. Odpovědí nám byl jeho pohrdavý pohled, vyjadřující zhruba "abyste se nepo....., furt s tou hoknou, už jste fakt trapní, lezete tam každej den a co mám dělat já???!!!" Nicméně po chvíli otálení se zvedl (i s kořenem v hubě) a loudavě nás následoval. Taktéž bez povšimnutí (a k naší velké úlevě) minul i plkací místo č. 2 - a tady bych se měla zastavit a konečně vysvětlit co a jak. Plkací místo č. 1 při ranní vychajdě je na zarostlém travnatém plácku, na který nikdo nechodí a kde tudíž nevadí, zanechá-li tam Cipís svou hromadu (a my ji nemusíme uklízet). Plkací místo č. 2 je na anglickém trávníčku před jedním domem, Cipísek má toto místo velice rád, jednak je estét a taky je poněkud zlomyslný, protože mu velmi brzy došlo, že zde jeho produkt nemůžeme nechat a jsme nuceni ho odklidit (a nést dalších 200 m do nejbližší popelnice). Dnes jsme byli skutečně hodně rádi, že díky panu Kořenovi byl Cipuldis zaneprázdněn, neboť jak se později ukázalo, byli jsme bez pytlíku na bobany....... To už jsme se ovšem blížili k plkacímu místu č. 3. (místo v roští u rozpadajícího se plotu chátrajícího oploceného pozemku, taktéž námi velmi oblíbené). A tam se to stalo: Cipísek, který si svůj poklad nesl celou cestu velice obezřetně, abychom mu ho náhodou nesebrali (jak to občas děláváme, když si nese něco opravdu nevhodného), najednou pustil kořen z huby, zajel do roští, začupnul do klasické pozice, vymodeloval hromadu, spláchnul a s navýsost spokojeným výrazem se vrátil pro odložený kořen. Musím říct, že mě chlapec potěšil, už od malička mu vštěpuji, že na záchod se jídlo nenosí.

A do třetice všeho dobrého:

V jednom internetovém obchodě jsem objevila tzv. motivační hračku. Jedná se o velkou umělohmotnou kouli (s názvem Guliver), která má v sobě 2 otvory, kterými lze do koule napchat speciálně k tomu určené granuloidní kuličky z hovězího masa, které obdržíte s koulí. Předpoklad výrobce je následující: pejsek si hraje s Guliverem - a ejhle - on z něho vypadne pamlsek! To je panečku frajeřina!!! Pejsek tedy soustředí veškerou svou energii na to, aby z Gulivera vydoloval pamlsků co nejvíce, což ho má po nějaké době unavit, takže si dá dvacet, když se vzbudí, je opět je váben vůní pamlsků, která vychází z koule, takže postup zopákne a tak to jde tak dlouho, dokud nepřijde páneček z práce (nebo pokud není Guliver zlikvidován - pozn. autorky). Dovedete si jistě představit, že s myšlenkou na nebohé pahýly, které zbyly z našich dříve docela pěkných tújek, jsem při zmínce o Giliverovi zastříhala ušima. To by bylo jisté řešení, aby se zahrádka dožila příštího roku... Gulivera jsem tedy objednala a netrpělivě čekala na příchod balíčku. Příjemně mě překvapil materiál, ze kterého je koule vyrobena (velmi tvrdá umělá hmota) i její velikost (Cipuldis i kdyby se rozkrájel, tak ji do té své chlebárny-šrotovačky nenarve, což je první předpoklad úspěchu). Počkala jsem, až si ten den odpočine od procházky, naplnila Gulivera municí a hodila ho do jámy lvové. Měl fakt úspěch. Když Cipís uzřel, jak se na něho valí cosi zvící rozměrů malé bowlingové koule, zaujal vyčkávací pozici (předek dole, zadek nahoře) a jakmile se Guliver přiblížil na dostřel, flákl mu jednu za ušiska. Guliver odlítnul, Cipís za ním a jak ho mydlil, tak ho mydlil. Když už to vypadalo, že je Cipís znaven (ovšem nikoliv dolováním pamlsků, ty se tam nějak zašprtly, nýbrž cílevědomou likvidací toho kulatého individua), jedna hovězí kulička nesměle vypadla ven. To ovšem Cipuldis nečekal. Údivem otevřel hubu, koukl na mě, jakože esli nevím, co to je za čertovinu, gecl na zadek a jal se kuličku soustředěně hypnotizovat. Ona se nehýbala, on se nehýbal, Guliver se skrýval za boudou, kam byl předtím odmrštěn, a byl rád, že je rád. Uběhlo několik vteřin nabitých elektrizujícím napětím. Poté Cipísek naznal, že kulička je již v dostatečném tranzu, než aby se zmohla na nějaký odpor a zaútočil. S hlasitým chrochtáním si ji narval do huby, chvilku ji ocumlával a pak velkým obloukem vyplivl. To mu ovšem nestačilo a začal po ní šlapat, postrkoval ji šňupákem sem a tam, až se dostal k nebohému Guliverovi, kterému v zápalu boje uštědřil další prdu, takže z Gulivera se vysypaly další čtyři kuličky. To Cipíse rozhodilo natolik, že začal dožraně vrčet a poblafávat. Zaujal palebnou pozici na zemi, ta mu vydržela si 2 minuty, pak sebou plácl na bok a usnul. Výrobce jistě nečekal, že i tímto způsobem se lze zhostit jeho výrobku, nicméně myslím, že tahle veselá taškařice skutečně stála za to. Následující den jsem po příchodu z práce našla Gulivera netečně se válejícího přesně na tom místě, kam ho Cipísek předešlý den naposledy odpálil a Cipíska vítězně třímajícího v tlapách další orvanou tújku. A co z toho vyplývá? Kdo si hraje, nezlobí.

Krásný advent přeje všem
Alka

13.12.2004