Milí kamarádi,

jelikož od poslední pozitivní změny v rubrice povídání uplynulo již drahně času, ráda bych využila aktuální situace a jsem tu s novou historkou ze života s Cipískem.

Že je Cipulda po tátovi Dráčkovi rochnivec rochnivá, o tom už jsem se tuším někde zmiňovala. Byly doby, kdy si  před jeho atakem nemohla být jistá žádná vodní nádrž, řeka, potok, strouha, kaluž a zahradní jezírko naší kamarádky Helenky (k velké „radosti“ Helenčina manžela) ;-)

Myšlenkou, že bychom bobánkovi dopřáli i trochu toho domácího porochňáníčka, jsme se zabývali již delší dobu, ale pořád nějak nebyl ten pravý impuls k realizaci. Cipulda neměl problém doskotačit k jakékoliv vodě, do níž se střemhlav vrhal, aby v ní poté dlouhé minuty setrval v rozvážné pozici uvíznuvšího ledoborce, což se sice odbylo bez poznámek kolemjdoucích v případě, že jsme jako cíl koupací vychajdy zvolili některé z opuštěných lesních jezírek, nikoli však v případě koupačky v řece Svitavě, kolem které brněnské městské chytrolínstvo schválilo před nedávnem vybudování cyklostezky, čímž tuto naši - do té doby poklidnou - vycházkovou trasu odsoudilo k věčnému stresu pramenícímu z uskakování před více či méně zdatnými cyklisty a in-line bruslaři, jejichž vratké pohyby učiní spolehlivě ještě vratšími pohled na medvěda stojícího důstojně uprostřed řeky. Moje introvertní já v těchto případech doslova řve, neboť mé představy o koupací vychajdě (= vleze tam, porochní se a dem zpátky) jsou na hony vzdáleny realitě (= „Máňo pocem ty véé, sleduj toho psa v té vodě, to je mazec!! Slečno, prosimvás, jak dlouho tam tak vydrží stát, než se pohne? A to nemáte strach, že se přebrodí na druhou stranu a zdrhne vám?...“ Kolem mě se srocuje dav, Cipísek bystří, leze z vody a je po koupačce...)

Možná tím spouštěcím mechanismem k výstavbě domácího rochnítka pro Cipuldu byly jak tyto čím dál častější excesy, tak i fakt, že v poslední době se nezřídka stávalo, že Cipísek i v těch největších vedrech odmítal do vody vlézt (což člověka z pochopitelných důvodů docela namíchne, uvážíme-li, že se k té vodě táhnete jen a pouze kvůli tomu, aby se chlupatec osvěžil). O důvodech této náhlé zdrženlivosti bych nerada spekulovala, nicméně faktem zůstává, že s přibývajícím věkem Cipuldu jeho „vodní střemhlavost“ poněkud opouští a už se mi párkrát stalo, že do vody šel jenom díky tomu, že jsem tam vlezla s ním. Zůstaňme tedy u toho, že je nyní poněkud rozvážnější nežli dříve ;-)

Rodinná rada tedy rozhodla, že se započne s budováním „plivátka“, vyvstalo ovšem několik technických problémů. Tak předně – muselo to být něco, co bude zapuštěno do země, neboť pár mých marných pokusů o to, dostat Cipíska do vodou naplněného víka divočecího pískoviště, skončilo jasným fiaskem a mou vlastní koupačkou (by člověk neřekl, jak se ten pes dokáže zabejčit) :-) Dále pak muselo to „něco“ být z protiskluzného materiálu, aby to pánkovi důstojnému při nástupu a výstupu neklouzalo. Čímž jsme vlastně automaticky vyloučili širokou nabídku plastových vaniček (ehm, van), kterými se hemží různé baumarkety. Klasické zahradní jezírko rovněž tak nepřicházelo v úvahu, a sice z důvodu možnosti protržení podkladové fólie. A teď babo raď... Nebudu to zbytečně protahovat, jednoho sobotního dopoledne se Ondra chopil lopaty, vykopal díru, tu zaplácal betonem, nechalo se to vytvrdnout a 3 dny poté už zněly fanfáry při slavnostním zahájení.

Ale co to? Kde máme hlavního aktéra? Dle očekávání sledoval Cipísek už samotné stavební přípravy se značnou nedůvěrou, ale zřejmě naznal, že ta sranda se ho s největší pravděpodobností netýká, tak co by se vzrušoval... Při prvním napouštění se pro jistotu maskoval za domem, aby nás snad propánajána nenapadlo, že by chtěl mít s tímhle něco společného!!! (Bezprostředně po napuštění bazénku jsme vypisovali sázky, které z divočat zahučí do vody jako první, zrovínka těm dvěma by trocha zdrženlivosti neuškodila). Vedro kulminovalo, čerstvě napuštěná vodička lákala k osvěžení a Cipulda i přes naše četné výzvy zavile setrvával ve svém úkrytu. Jelikož  už dávno víme, že po zlém s ním nic nesvedeme, skákla jsem hbitě do ledničky, vyndala z ní pár plátků voňavé šunky a šla s ní jen tak mávnout Cipímu před čumákem, co on na to. K jeho cti nutno přiznat, že ačkoliv tušil nějakou kulišárnu, nedal na sobě nic znát a váhavým krokem se vydal v mých stopách (jóóó šunka, to je mocná čarodějka ;-) ). Dorazili jsme k bazénku, kde se definitivně zašprtnul a „dál nendu!“ Když si člověk spočte veškerou vynaloženou námahu na výstavbu něčeho, co se v tu chvíli zdálo být vybudováno naprosto zbytečně, asi by se nám nikdo nedivil, kdybysme ho lapli za fligr a mrskli ho do té vody, rozvážnej nerozvážnej. Jelikož však trpělivost růže přináší a Cipíska do bazénku vnáší, jak to nakonec celé dopadlo jste měli možnost sledovat v jedné z posledních fotogalerií :-)

Uplynulo pár dní s víceméně neměnným modelem počasí – dopoledne hic, odpoledne jedna bouřka za druhou, pár dní poté se dokonce příjemně ochladilo, takže služeb jezírka nebylo třeba využívat. Až do včerejšího dne, kdy jsem se rozhodla obětovat polední pauzu, kdy divočata spí, jedinému cíli – a sice nenásilnou formou připomnět Cipískovi, co že mu to páneček tak obětavě vybudoval. Vyzbrojila jsem se zásobami uzenin a vyrazila do útoku. K mému překvapení mě Cipulda následoval velmi ochotně až téměř k bazénku, kde se ovšem nekompromisně zarazil a vypadalo to, že tentokrát si tu krůtí šunku budu moct akorát tak narvat do špic. „Zatroleně,“ pomyslela jsem si. “Přece nemůže být fakt TAK natvrdlej, aby mu nedošlo, že v tom hicu, kdy sotva dejchá, mně jde skutečně jenom o to, aby se osvěžil a ne o to, abych si dokazovala nějakou převahu???!!!“ I zajela jsem do bazénku, čáchala se tam jak kačka Blátotlačka, vybízejíc ho vlídným hlasem, aby mě následoval (uvnitř mě to vřelo). Cipí kroužil kolem mě po kraji bazénku jako ostříž a výsledkem našeho tanečního čísla byla zblajznutá šunka a Cipískova jedna (slovy J E D N A) namočená tlapa. Pomyslela jsem si cosi o hlavě zabedněné a šla si pro ručník. Po příchodu zpět k bazénku jsem musela s radostí kvitovat, že Cipí nejen, že nevyužil mé nepřítomnosti k tomu, aby prchnul, nýbrž že se malebně uložil do stínu zahradního domečku a spokojil se s dohlížením na to, abych se v té hloubce (35 cm) neutopila.

Cachtačka byla vskutku luxusní a příjemně osvěžena vydala jsem se zpět ke svým odpoledním povinnostem. Cipulda, jehož role plavčíka tím pádem skončila, se blazeovaně odkodrcal do svého zátiší s bobkovišní, kde vypadal, že stráví celé odpoledne. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem po chvíli koukla na zahradu a vidím ho, jak si to důstojně šine k bazénku! ZCELA SÁM A DOBROVOLNĚ!!! Srdéčko mi poskočilo radostí, že ten kluk ušatá konečně pochopil, že je námi všemi bezmezně milován a vše, co děláme, děláme jen pro jeho dobro. Když byl téměř u bazénku, otočil se, jestli ho náhodou někdo nesleduje (briskně jsem se skryla za žaluzií) a váhavě přistoupil k okraji bazénku. Chvilku čučel před sebe, pak tam vlezl předníma nohama, párkrát si loknul a s vědomím, že pro ten den udělal vše, co bylo v jeho silách, abych ho už konečně přestala do toho pitomýho bazéna nutit, se pokojně uložil hned vedle. Pokud to tímto tempem půjde i nadále, je jistá šance, že příští léto tam vleze dobrovolně celej :-)

Přeji vám všem snesitelné léto a vašim chlupáčům co nejvzdušnější kožíšek ;-)

Vaše Alka

PS. Fotky k tomuto povídání zde

14.07.2009