A ještě jedna perlička:

Nedá mi, abych se s Vámi nepodělila ještě o jednu veselou historku.
O víkendu jsme byli na přeočkování proti vzteklině. Odehrával se obvyklý scénář: do čekárny - no dejme tomu, do ordinace - néééé!!! V čekárně je Cipísek pokaždé king a s naoko netečným výrazem přijímá četné lichotky na svou adresu. Při každém otevření dveří do ordinace sebou však trhne a jeho tvář ovládne výraz zoufalství. Pokud ještě nejsme na řadě, rychle se uklidní, ale nedej Bože, aby to bylo na nás. O technice "Kterak dostat Cipíska do ordinace" jsem se už rozepisovala v jednom z předešlých povídání, takže tím Vás zdržovat nebudu.

Po krátkém boji (a za pobavení všech v čekárně) jsme tedy úspěšně skončili za dveřmi ordinace a pan doktor vyzvídal, co budeme dělat. Řekla jsem mu, že očkovat a (pokud to uzná za vhodné) stříhat drápy. Zatímco si pan doktor chystal potřebné propriety, odtáhla jsem Cipíse na váhu (doby, kdy se na ni odmítal byť jen podívat, natož pak si na ni sednout, jsou chválabohu pryč). Pan doktor mu potom kouknul na nohy a naznal, že ty drápy se ještě stříhat nemusí, kromě takových těch "detašovaných", co mu rostou nad tlapou, ty by to chtělo zkrátit. Tak jo. Majíc na paměti předchozí zkušenosti, odložila jsem bundu a začal tanec. Tuhle proceduru Cipísek z hloubi duše nenávidí. Je až s podivem, jak mrštný dokáže být, když přijde na věc. Úhoř je proti němu starej pomalej paprika. Pan doktor kolem něho kroužil s cvikačkama jako jestřáb a já jsem se ho snažila zpacifikovat tak, aby se nepohnul, ale aby bylo možné dostat se k drápkům. NEMOŽNÉ!!!!!! Cipís se pokaždé zapasoval do nějakého koutu ordinace, odkud bylo velmi obtížné jej vytahovat. Dožraně funěl, což donutilo pana doktora vznést obligátní otázku, jestli je pořád tak hodnej (byl bez koše, ten jsem mu raději nenasazovala, to by bylo teprv tóčo). Otřela jsem pot z čela a ujistila ho, že Cipísek je ten nejhodnější pejsek pod sluncem (pokud se mu ovšem nehrabe na nohy nebo nečiní jiná příkoří). Pan doktor se sice nezdál tímto sdělením kdovíjak uklidněn, nicméně obezřetně kroužil dál. V nestřeženém okamžiku se mu povedlo ukořistit Cipískovu pravou tlapu, na několik vteřin ji znehybnit a fik - bylo po drápu.

No dobrý, ale ještě jsme museli zvládnout levou. Cipís už byl dožranej na nejvyšší míru, funěl jak stádo lokomotiv a prchal z kouta do kouta. Já za ním, doktor s cvikačkama za mnou. V čekárně si museli myslet, že tam tancujem dupáka. Když už se mně Cipuldis asi po páté vysmekl a mazal ke dveřím, dožrala jsem se i já. Čupnula jsem si za něho, zády se opřela o dveře, stiskla jsem ho jako ve svěráku (alespoň jsem si to myslela) a sebevědomě zvolala na pana doktora "MŮŽETE!!!" Ten se nenechal dlouho pobízet, rychle přikvačil a začal se sápat po Cipísově levé noze. A to neměl dělat: Cipís se vzepjal na zadních a vyrazil do strany (chybělo už jenom to hrdé zaržání). To jsem nečekala. Pokusila jsem se udržet rovnováhu, ale bohužel jsem nečupěla dostatečně pevně v kramflekách. Svalila jsem se jako obří mandelinka (nebo nějakej jinej "kulatej" brouk) na krovky a jelikož jsem stále svírala jednou rukou Cipískův obojek, v mžiku jsem byla po zádech odvlečena do druhé místnosti, kde se dělají rentgeny. Scéna jak vyšitá z Divokýho Západu. Jupíííííííí, to byla jízda!!! Druhou rukou jsem frajersky mávala ve vzduchu jako na býčím rodeu, Buch Cassidy a Sundance Kid by ze mě měli radost. V "rentgenárně" jsem toho svého zdivočelého mustanga konečně pustila a nastalo hrobové ticho. To ovšem netrvalo dlouho, neboť vzhledem k tomu, že jsem dáma, jsem se při sbírání ze země začala řehtat jak kobyla, provázejíce to nesmrtelnými Keliščinými slovy: "Jéžišmarjáá, velebnosti, to sem si zas dala!" (Pasáž o tom, že bych se na to nejradši vyprdla, jsem z taktických důvodů vynechala). Z místa, kde jsem za sebou tušila pana doktora, se ozývalo hrobové ticho. Posbírala jsem se tedy ze země, otočila se a pohlédla mu do tváře, byl evidentně otřesen. Jistě už zažil leccos, ale aby mu někdo jezdil po zádech po ordinaci, to byla zřejmě premiéra. Snažila jsem se situaci zlehčit trapnými fórky jako "No, stoly a ostatní zařízení vám zůstalo na místě", a "Řekněte sám, kdy jste tady měl tak pěkně vytřeno?", což víceméně vyšumělo do prázdna. Pan doktor se zmohl pouze na konsternované "No, to víte, oni pejsci nemají moc rádi, když se jim manipuluje s končetinami." A odmlčel se. Ve vzduchu visela nevyřčená otázka: "A vy myslíte, že se nechá naočkovat???!!!"

Odhodlaně jsem si došla pro mustanga, stále ještě pózujícího u rentgenového stolu, dotáhla ho do ordinace (krotkého jako beránka, asi se tím vlečením mě poněkud vysílil), doktor jako v mrákotách připravil injekci, pichnul mu ji a bylo. Poté jsme si s panem doktorem srdečně popřáli pěkné vánoce (nevím proč, ale měla jsem divný pocit, že z mé strany byla ta srdečnost upřímnější) a dohodli se, že přeočkování proti borelióze a případné zastřižení ostatních drápů uskutečníme koncem ledna. Při zmínce o drápech sebou pan doktor nepatrně trhnul. Celá oválená, brunátná a rozcuchaná jsem tedy opustila ordinaci a s pohledem, který nepřipouštěl žádné dotazy (a jistě by jich bylo spousta, čekárna byla plná) jsem hrdě středem vykráčela ven. Cipísek, který už se zase tvářil jako největší borec, kolem mě skotačil jako malé, neposedné kůzle. Vyšli jsme ven, s tichou výčitkou jsem mu pohlédla do očí, on si sedl a s úsměvem od ucha k uchu mně vrazil pac, což jsem si vysvětlila jako omluvu, kterou jsem po kratším váhání přijala. Už teď se těším na konec ledna!

Vaše Alka

14.12.2004