Kterak psík kavkazáček poprvé sníh uviděl:

Člověk míní, Bůh mění. Od okamžiku, kdy jsme si přivezli Cipíska domů, jsme se mimo jiné těšili na jeho reakci na první sníh. Představovali jsme si, jak to neznámé bílé cosi, co na něho bude padat, bude chytat do tlamičky, bude se radovat, hopsat a skákat...

Jako vždy byla realita na hony vzdálena našim představám. Je fakt, že Cipísek hopsal a skákal. Ovšem k tomu taky pěkně dožraně a velmi nahlas štěkal... A to všechno prosím pěkně ve 4 hodiny ráno. A rozhodně se ani s trochou nadsázky nedalo říct, že by se u toho radoval... Přes oblast, kde bydlíme, se totiž dnes ráno přehnala sněhová smršť a odvála s sebou všechny naše iluze o tom, jak se Cipískovi bude líbit jeho první sníh.

Štěkání, které nikterak nesláblo, ale naopak nabývalo na intenzitě, mě donutilo akceptovat realitu, že tohle NENÍ jenom sen, jak jsem se původně domnívala, ale že je to fakt, takže jsem se vymrštila z postele a přes poryvy sněhu uzřela z okna Cipíska, který nešťastně pobíhal po kotci a evidentně nechápal, co se děje. Nevím, co by dělali otrlejší majitelé psů, já jsem však měkkosrdcatá, pročež jsem na sebe naházela oblečení, na oči narazila lyžařské brýle a vyrazila na pomoc zasypanému nešťastníkovi. Chvíli jsem přemýšlela, zda mám vzít i lopatu a cestu ke kotci si proházet, ale tuto variantu si nechám v záloze na pozdější dobu, přece jenom zima teprve začíná... Když jsem se tedy vlámala do kotce, Cipísek už nepobíhal, nýbrž ležel namíchnut v boudě a jenom po mně loupal očima (jako bych já za to mohla?!). Na zrzavé beranici měl kopeček sněhu, který se nikterak nesnažil odstranit. Patrně rezignoval. Pokoušela jsem se mu zvednout náladu procítěným prozpěvováním písně "Oči mááá, sněhem zavááátééééééé, v duši nemááá žádný stíííín..." (text jsem vzhledem k situaci poněkud upravila), ale výraz, s jakým se na mě zadíval, naznačoval, že by pro mě bylo lepší hudební produkci ukončit, a to tak, že hned. Budiž.

Strávili jsme v boudě asi hodinku, během které jsem Cipuldovi vysvětlovala, že se nemá čeho bát, že to je jenom sníh a vítr a ať se těší, až snížek pozná z té lepší stránky. Jeho funění, které většinou předvádí v situacích, kdy mu není něco příjemné, mě přinutilo zůstat s ním a chránit ho před nástrahami matky Přírody.... Že funěl, protože usnul, jsem zjistila až kolem 5. hodiny, kdy - vzhledem k tomu, že od 1/2 6 chodíme na ranní vycházku - už pro mě bylo celkem zbytečné vracet se do postele...

Ale abych to nezakončila až tak pesimisticky - nakonec jsme se přece jen dočkali. Během procházky se Cipísek skutečně začal radovat, ryl šňupáčkem ve sněhu do té míry, že si před sebou hrnul docela slušnou závěj (zeptám se silničářů, zda by ho nechtěli angažovat coby sněžný pluh), nakonec i na to hopsání a skákání došlo (škoda jen, že to bylo výhradně za účelem stržení jeho oblíbené rukavice z mé ruky), očička mu jenom svítila a smál se od ucha k uchu :o))) Takže vzhůru k dalším zasněženým zítřkům!

S pozdravem "zimu kavkazákům"
Alka Kaslová

15.12.2003