Milí kamarádi,

dnešní povídání se mi vůbec nepíše lehce, takže ti z vás, kteří čekají zase nějakou švandu ze života s Cipískem, ať raději ani nečtou dál…

Už jednou se mi stalo, že jsem od naší paní chovatelky Lídy dostala zprávu, která mě zasáhla jako blesk z čistého nebe, a to tehdy, když před dvěma roky umřela Nastěnka – Cipískova „teta“. Po přečtení dnešní zprávy jsem však zírala na monitor telefonu a opakovala si pořád dokola, že to prostě nemůže být pravda. Stálo tam, že umřel Dráček, Cipískův tatínek… Je to už pár hodin, co jsem si tu hroznou zprávu přečetla a stále odmítám uvěřit tomu, že je to pravda. I když vím, že můj smutek je nic proti smutku Lídy a Jirky, kteří měli to štěstí, že zrovna oni stáli po Dráčkově boku celý jeho život, nedokážu se zbavit toho pocitu, který člověka ovládne, když přijde o někoho blízkého. A u psejčkařů nezáleží na tom, zda tím blízkým byl člověk nebo psí kamarád….

Na seznámení s Dráčkem vzpomínám dodnes. Bylo to jedné parné červencové neděle roku 2003, přesněji 27.7. Cipísek měl být podle původní verze od Nastěnky, takže jsme se s Lídou domluvily, že by bylo dobré se s Dráčky seznámit zavčas, abychom pak mohli bez starostí jezdit Cipuldu navštěvovat, než si ho budeme moci odvézt domů. Svědomitě jsem hltala všechny informace o naší budoucí „rodině“ a na setkání s nimi jsem se těšila několik týdnů dopředu. Pravda, největší obavy jsem měla z Cipískovy potenciální mámy, ale říkala jsem si, že pokud jsou ti kavkazáci fakt tak chytří, jak se povídá, určitě pozná, že nejsem žádný „pseudo-nadšenec“ a budem kámošky. Po všem tom těšení jsme najednou stáli v Dráčkovic konírně, seznamovali se s Boominkou v jejím výběhu a za plotem se tísnily dvě ušlechtilé palice – Nasťa s Dráčkem. Už tehdy jsem Lídě říkala, že mi ti dva přišli jak zjevení, byli tak krásní! Boomča nás tedy vzala na vědomí a mohli jsme se přesunout do výběhu Dramijosáků. Jak první jsme byli „předhozeni“ Dráčkovi. Musím říct, že když ke mně tehdy tenhle majestátní obr přistoupil a začal mě očuchávat, aby zjistil, co za osobu se mu to vecpalo do rajónu, byla ve mně celkem malá dušička. A to měl koš. Dráček však naznal, že nestojíme za to, aby se kvůli nám vzrušoval, očuchal nás, mávl ocasem a šel se rochnit do svého rybníčku. A když se před námi po chvilce rozvalila na záda i sama „nebezpečná“ Nasťa, bylo mi jasné, že tady budeme „doma“. Strávili jsme s Lídou a Dráčky úžasné odpoledne, Boominka nás sice měla trochu na háku, ale Nastěnka s Dráčkem byli skutečně vzornými hostiteli J. Hlavně Dráček dostál doslova a do písmene tomu, co o něm Lída napsala v jeho medajlonku – „v kruhu rodinném je to obrovský, strašně hodný a mazlící pes“. Jak já byla pyšná, že do tohoto rodinného kruhu můžu aspoň trošku patřit!!! A když se pak nakonec zjistilo, že Cipísek bude po Dráčkovi a Boomince, byla jsem šťastná jak blecha. A jsem šťastná dodnes.

Dráčku, i když jsme se nevídali tak často, jak bych si to bývala přála, vzpomněla jsem si na Tebe každý den, v Cipískově povaze jsem objevovala Tvoje rysy (hlavně nezřízenou touhu ráchat se v čemkoliv, co se byť zdánlivě podobá vodě), na dálku Ti držela palce, když Tě zlobily nějaké neduhy a radovala se z Tvých posledních výstavních úspěchů. Při každé návštěvě Cipíska jsi měl pro svého synka přátelské zavrtění ocáskem, i když máma s tetou mu nebývaly vždy nakloněny. Pro mě jsi vždycky byl a zůstaneš zosobněním pojmu kavkazák. Hrdý, neúplatný, majestátní, mezi svými však kocouří mazel, prostě Pan Pes. Člověk nemusí být s někým každý den, aby o něm mohl říct, že je to jeho kamarád. Já ale vím, že Tys můj kamarád byl.

Nikdy na Tebe nezapomenu!

Alka

15.12.2006