Není kavkazák jako kavkazák, aneb cvičák III.

Říká se, že změna je život, ale ne všechny změny jsou změnami k lepšímu. Dnes jsme se o tom s Cipuldisem přesvědčili na vlastní kůži.
Jelikož je doba dovolených, i na cvičáku máme prázdninový režim. Holky cvičitelky, které Cipísek bezmezně miluje, jsou sice na dovolené, přesto jsem si řekla, že si zacvičit půjdeme.
Náhradním cvičitelem byl muž středního věku s vizáží a proporcemi Jiřího Růžičky. Oděn byl do maskáčových "lacláčů" a trička s nápisem Svazarm Brno. No nazdar, řekla jsem si, dnes to bude výcvik za všechny prachy. A taky že jo.

Sešli jsme se v počtu 7 psů, z nichž jsme znali pouze jednu fenku retrívra. Vypadalo to, že i ostatní se vidí poprvé, takže když se nás pán zeptal, jak se psi navzájem snášejí, nebyl mu nikdo schopen podat uspokojivou odpověď. Cipísek zamířil neomylně ke kamarádce retrívřici, rozvalil se vedle ní a jal se jí ožužlávat ucho. Toto gesto nepotřebovalo dle mého názoru žádný komentář, přesto se mě pán zeptal, ukazuje na Cipuldu, "jakej je"? Odvětila jsem, že hodnej. Zadíval se na mě jako na blba a prý "já myslím, co je to za plemeno?" Ať žije přesné vyjadřování. Odpověděla jsem mu tedy, a na to on vece: "já mám taky doma kavkazáka, ale ten je ÚPLNĚ JINEJ..." Tón, kterým to pronesl, mě donutil zbystřit pozornost. Blesklo mi hlavou, že ta odlišnost asi nebude jenom v barvě a vzhledu, nicméně jsem nechtěla zdržovat a rozhodla se, že v čem že je to ten rozdíl vypátrám až bude vhodná chvíle. Omluvila jsem se, že vzhledem k Cipískovým kyčlím nebudeme provádět prostocviky na kladině, áčku a taktéž nebude skákat přes překážky (naše holky cvičitelky toto akceptují a Cipískovi se dokonce někdy přizpůsobují hodiny, aby si to i on užil bez skákání po nářadí), pán si mě však úkosem změřil a nechal se slyšet, že chození po kladině a šplhání po áčku mu nemůže uškodit. Nejsem zrovna typ, který by vyhledával spory s cizími lidmi, takže jsem polkla poznámku o tom, že Cipískův problém byl konzultován s několika odborníky, kteří tento typ sportovního vyžití výslovně nedoporučili (štěňata do jednoho roku by snad přes překážky neměla skákat vůbec, dysplazie nedysplazie) a pouze jsem důrazně zopakovala, že to prostě dělat NEBUDEME. Nu dobrá.

A pak už jsem jenom zírala. Škola hrou, na kterou jsme zvyklí, se totiž nekonala Začal dril, který jsme ještě nezažili, a to už tam chodíme 1/2 roku. Sedni - lehni asi 7x za sebou, chůze tam, čelém vzad, chůze zpátky, levá - pravá, seno - sláma, jako na vojně, kdo nebyl na vojně, o hodně přišel, vlevó v bok, vpravó v bok, několikrát za sebou, a to vše do zblbnutí. Točili jsme se tam jak kača v čepici a Cipuldisova nálada se rychle dostávala pod bod mrazu. Není divu, tohle byl učebnicový příklad toho, před čím se v souvislosti s výcvikem kavkazáků varuje, a sice k (pro něho) nepochopitelnému opakování cviků, které hned napoprvé zvládl bez problémů. Tak nevím, naše holky cvičitelky zřejmě nasadily svým "hravým" přístupem laťku natolik vysoko, že tato klasická metoda výcviku nás oba naprosto znechutila a po prvních 5 minutách už jsem se ani nenamáhala Cipuldu napotřetí upravovat, aby mně seděl nalepen na noze, aby vzdálenost mezi psem před námi a za námi byla PŘESNĚ dva metry, abychom stáli PŘESNĚ v řadě a aby se nekočkoval s vedle sedícím švýcarským ovčákem.... Důvod, pro který jsme se rozhodli na cvičák chodit, rozhodně nebyl ten, aby to byla pro Cipíska stresová záležitost. Chodíme tam proto, aby se Cipulda dostal mezi své, aby se vydováděl, zopáknul si pár základních cviků a hlavně - aby ho to bavilo. Já vím, že z mých předchozích vyprávění by to mohlo vypadat, že ho to tam děsně otravuje, ale myslím, že to on jen tak dělá aby mě škádlil, ve skutečnosti tam chodí rád, a to, že má svou hlavu a cviky plní svou rychlostí, mu přece nemůžu vyčítat.

Po nekonečných prostných došlo - světe zboř se - ke změně, a sice k trénování odložení. Nemusím Vám popisovat, jak rád Cipísek zalehnul. Měli jsme psy nechat odložené a poodejít pár metrů. V domnění, že ten můj zázrak se hned tak nezvedne, jsem s lehkým srdcem odskotačila k plotu, a když jsem se pak otočila, abych se pokochala pohledem na to, jak Cipuldis vzorně "zůstal", jsem musela uznat, že je to opět 1:0 pro něho. Jasně že neležel na místě určeném, seděl o metr dál, vyčítavě na mě koukal a hystericky třepal pravou přední tlapou. Vydala jsem se tedy zjistit, v čem je problém. To by nesměl být chlupatec, aby zase neměl nějakej extrabuřt. Jóóó, ono se to špatně leží, když on sebou milostpán mlasknul přímo do mraveniště...... Mravence jsem mu z packy sundávala ještě v okamžiku, kdy se ostatní jali neohroženě proskakovat obručí..... A dost, řekla jsem si, tady nám dneska pšenka nepokvete, jdeme domů.

Zamířila jsem k východu, když vtom zazněl povel, že můžeme dát pejskům volno, aby se proběhli. Odchod jsem tedy prozatím odložila, Cipíse pustila vstříc všeobecnému běsnění, a šla za pánem zjišťovat, v čem je ten můj ÚPLNĚ JINEJ než ten jeho. Tak předně - jeho je šedej, můj zrzavej, vypadá spíš jako leonberger (téhle nálepky už se Cipísek asi nikdy nezbaví), ALE - ten jeho je "strašně zlej". A byla jsem doma. Pýcha, se kterou to vyslovil, mě nenechala na pochybách, že my dva si nebudeme rozumět, i kdybych se nakrásně vykašlala na rady všech doktorů a honila Cipíse po kladinách a překážkách jako nadmutou kozu. Pán byl evidentně rád, že se může pochlubit, a můj pokus o nenápadný odchod zhatil monologem na téma, co že to má doma za bestiju, která napadá lidi, že je pes "děsně vostrej" a že ho sám skoro nezvládne... Tak nevím, je tohle věc, se kterou by se normální člověk chlubil??? Pokud ano, znamená to, že se nemohu počítat mezi normální lidi. Byla jsem seznámena s historkou, kterak ho koupil jako 6-ti měsíčního velmi bojácného psa. Teď jsou mu 3 roky, jeho bojácnost je tatam (nezměnila se náhodou v agresi???) a je to skutečný postrach psů i lidí, "má ustřižený uši, takže vypadá ještě hrozivěji, ten váš je proti němu bernardýn. A nedávno jsem zjistil, že jeho dědeček kdesi zabil člověka!!!" (Už tam chybělo jenom to "TO ČUMÍTE, CÓÓÓ??") V tomto momentě už se nadýmal tak, že hrozilo, že mu ty jeho lacláče prasknou a my uvidíme, co jsme patrně ještě neviděli. Řekla jsem mu, že to podle mě není zrovna dobrá vizitka, že sice nevím, za jakých okolností k tomu došlo (a pochybuju, že on to ví, lidem jako je on stačí ke štěstí jenom to slovo "zabil"), ale že já z Cipíska žádnýho zabijáka vychovávat nemíním. Po tomto sdělení došel pán k závěru, že skutečně nemám všech pět pohromadě, mám-li takové názory a kavkazáka, který se ve svých 10 měsících chová jak se chová. Korunu tomu nasadil sám Cipuldis, který se v tu chvíli pár metrů od nás rozvaloval pod jedním pitbullem, který mu ležel na břiše a vesele si okusovali brady...... Možná kdyby ho Cipísek rozcupoval na cimprcampr, získal by v očích tohoto majitele "skutečného kavkazáka" na vážnosti, k tomuto ovšem nedošlo, takže jsem obdržela pár dobrých rad typu "dávejte mu na ty klouby Caniviton Forte (ládujem ho tím už 4 měsíce) a počítejte s tím, že se to bude zhoršovat jak on bude sílit, pak vám přestane chodit úplně!!!", rozloučila se a totálně znechucená odešla. Někdy jsou slova zkrátka zbytečná.

Cestou domů mi bylo hodně smutno. Proč si lidé potřebují něco dokazovat tím, že z tohoto nádherného a inteligentního tvora, který má být jejich přítelem a chránit je, udělají monstrum, o kterém se mluví s hrůzou, které napadá všechno kolem sebe včetně pána, který je na to ještě hrdý? Netvrdím, že kavkazák podle mých měřítek musí být ušlápnutý ťunťa, který si nechá všechno líbit, na kterého člověk zadupe a on vyklidí pole s ocasem mezi nohama, ale já osobně chci kamaráda, se kterým se nebudu muset bát jít mezi lidi, který bude vyrovnaný, bude si vědom své síly a tu použije pouze v případě ohrožení své "smečky" a svěřeného majetku. Nebudeme si zastírat, že kavkazáci mají pověst krvelačných šelem. Kdo za to ale může? Bohužel právě tito tak zvaní "milovníci kavkazáků", jejichž životní výhrou je, že mají doma časovanou kavkazskou bombu....

Co říci závěrem? Provádět psychologické testy u potenciálních majitelů kavkazáků je asi čirá utopie. I když mnohé by to vyřešilo. Chovatelé bohužel nevidí do nitra těch, kteří si odnášejí jejich štěňátka se spoustou lživých informací o tom, co jejich psa čeká v novém domově. Snad se mnou budete souhlasit, když vyjádřím přání, aby nepovolaných rukou, ve kterých tito jedineční psi končí, bylo co nejméně.

Pěkný víkend Vám přeje
Alka

Ještě historka z tohoto pondělí - někdy o 1/2 10 večer jsem s ním šla ještě kolem baráku. Už byla tma, blížili jsme se k domu, když vtom se proti nám vynořili nějací dva chlapi. No, být sama, asi bych měla pěkně nahnáno (i tak jsem měla), byli vyloženě divní. Cipís si okamžitě přestal všímat hromady písku, ve které se již drahnou chvíli rochnil, hodil se do bojového postoje a čučel, co z nich vyleze. Blížili se k nám, nemůžu říct, že bych byla zrovna v pohodě, a začali mít nějaké remcy. V kapse jsem svírala pepřák a říkala si, jestli ho budu muset použít. Cipís přešel z hrajícího si štěňátka do "bdělého a ostražiteho", když nás míjeli a pořád se po nás otáčeli, začal temně vrčet. Najednou jsem si s ním připadala hrozně bezpečně. Zastavili u našeho plotu, a to uz spustil kravál. Měla jsem co dělat, abych ho odtáhla domů, jakmile byl na zahradě, pokračoval v hulákání na celé kolo. Nevím, co tam řešili, faktem ovšem je, že ten ohlušující řev vydrželi chvilku a odpoklonkovali se. Cipís se pak celej šťastnej přilítnul pochlubit, ze ty šupáky zahnal :o))))))

16.7.2004