Jak ke kavkazákovi přijdeme:

Dovolte, abychom se krátce představili. Jsme mladí manželé z Brna, kteří měli před 2 a půl rokem možnost se seznámit s kavkazským pasteveckým psem našeho kamaráda Romana z Prahy (jedná se o Béďu od Stříbřeckých rybníků, syna Billa z Vesničky u hranic a Arnet Teufel). Nemohu říct, že by se jednalo o lásku na první pohled, když jsme ho uviděli poprvé, spíš jsme byli zaskočeni jeho velikostí, než že by se nám kdovíjak líbil. Béďa si nás naprosto nevšímal a ani nijak zvlášť nestál o nějaké hlazení či ostatní projevy pozornosti z naší strany. Samozřejmě jsme to respektovali, jsouc vybaveni sporými informacemi o tom, jak jsou kavkazani zlí a nedůvěřiví k cizím lidem (co vám budu povídat, sami dobře víte, jakým způsobem se o nich mezi laiky mluví).

Když jsme ho viděli podruhé, málem nás sežral, protože se chystalo grilovaní na jeho dvorku, kde jsme my - vetřelci - pochopitelně neměli co dělat. Když mu však jeho pán vysvětlil, že jsme kamarádi a opravdu se nechystáme nic uloupit, vzal nás na milost. Jistě víte, o čem mluvím. Ne že by se k nám radostně vrhl a lehal si před námi na záda (to dělá až teď), ale přestal vrčet, a i když to naoko vypadalo, že jsme mu ukradení, bylo jasné, že octnout se s ním o samotě by pro nás asi nedopadlo nejlépe. Nebudu to zbytečně dramatizovat, ještě téhož dne nám Roman předvedl tu druhou stránku Béďova já, a sice když se s ním začal honit po zahradě. Do té doby polehávající kus nábytku s překvapivou mrštností přistoupil na jeho dovádění a v zápalu hry, kdy manžel Ondra začal metat kozelce po zemi, se Béďa tak rozdováděl, že zapomněl, že on je vlastně ta lítá a neúplatná šelma, a když se Ondra zvednul, chytil ho předníma nohama zezadu za zadek a mašírovali si to po zahradě jako velmi svérázný vláček.

Musím říct, že mám psy moc ráda, od malička jsme si se sestrou představovaly, že budeme mít pokud možno co největšího psa, aby nás ochraňoval, samozřejmě také proběhl nátlak na rodiče, kteří ovšem řekli kategoricky NE (bydleli jsme v činžáku) - a bylo po nátlaku. V pozdějších letech jsme si to vynahrazovaly alespoň tím, že jsme venčívaly pejsky našich kamarádů, kteří s tím byli svolní, pravidelně jsme docházely ke známým, kteří měli německého dlouhosrstého ohaře, a chodívaly jsme s ním (správně bych měla říct s ní - byla to fenka) do lesa. Když ji přejelo auto (což jsme mimochodem obě obrečely takovým způsobem, že se lidé neznalí věci ptali, jestli nám neumřel někdo příbuzný), jela jsem se známými pro nové štěňátko, slovo dalo slovo, a nyní jsme obě nositelkami stejného jména. Nehodlám vás nijak zatěžovat svými zážitky, jenom bych vám chtěla trošku ukázat, že mě ten psí sen zákazem rodičů rozhodně nepřešel...

Ale zpátky k Béďovi. Když jsme tehdy z Prahy odjížděli, byli jsme oba nadšeni (já o něco víc). Tehdy ve mně začala hlodat ta myšlenka, jaké by to asi bylo, mít tohohle velkého psího kamaráda. V té době jsem o tom mohla uvažovat pouze teoreticky, protože jsme bydleli v ne zrovna velkém bytě, do kterého by se toto telátko asi moc nehodilo. Ondra se k tomu stavěl poněkud střízlivěji, takže jsem se rozhodla, že nebudu tlačit na pilu, a veškeré možné volné víkendy v následujících dvou letech jsem věnovala tomu, abych se o - pro mě jediném dostupném - zástupci tohoto plemena dozvěděla co nejvíce (volné chvíle během týdne jsem zase věnovala shánění a studování veškeré dostupné literatury). Musím říct, že odměna skutečně stála za to!

Béďa při každém našem novém setkání tál čím dál víc, umožnil mně na vlastní kůži poznat, s kým mám tu čest, a i když občas předvedl, že skutečně JE pravda, co se o nich píše (např. "... tak ty si myslíš, že přilítnu okamžitě na každý zavolání, jo? Tak to si teda nemysli, nejsem kdovíjakej hej nebo počkej, vlčák nebo dobrman," nebo "... a tak už mně dej pokoj a pořád mě nemuchluj, nejsem žádnej mazlící pinčl, jsem velikej a zlej!" apod.), dnes už jsme na tom tak, že když přijedu na návštěvu a za dveřmi dvorku, na kterém se vyvaluje, se vítám s jeho majiteli, začne pištět a kopat do dveří stylem "Haló, já jsem tady, tak s kým se to tam vybavuješ? Honem, jde se ven!" (No, musím uznat, že většinou se nechovám zrovna slušně, protože napřed metelím celá šílená na dvorek, kde proběhne uvítací ceremoniál, a jsme z toho vítání oba celí udýchaní, a teprve pak se jdu pozdravit s paní domu...

Problém nastal v okamžiku, když už jsem nebyla schopná zvládat svou totální kavkazí zamilovanost a červík začínal hlodat čím dál víc - představ si, jaké by to bylo, kdybys ho měla sama!!!
Začala jsem tedy nahazovat udičky doma. Po hodinách přednášek, fotografických projekcí, citací z knih a informací z internetu se mně podařilo Ondru přesvědčit, že jistě nejen Béďa může být miláčkem rodiny, a že my s naší láskou ke zvířatům, a snad i jistou znalostí tohoto plemene, kterou rozhodně hodláme i nadále prohlubovat, jsme schopní z případného štěňátka vychovat řádného člena rodiny. Tak, chlapa bysme měli zmáknutýho, jenže kam s pejskem? V polovině loňského roku jsme koupili hrubou stavbu domku se zahrádkou, který bude potřebovat hlídače, a vše nasvědčovalo tomu, že do letošního května se budeme moci přestěhovat.

Mohla jsem tedy přistoupit k dalšímu kroku svého plánu - shánět štěňátko. (A kdo by se mně divil? Když už posedlost, tak se vším všudy. Nemůžu mít Béďu? Neva, budu mít jiného.) Nastávající maminku jsme sehnali, ale jak se dařilo v tomto ohledu, začala váznout situace s domkem. Namísto, abych se radovala, jsem spíš nešťastná, protože s domečkem to vypadá spíš na červen a červenec, kdy už budou štěňátka dávno venku, a já bych si to naše nechtěla brát později než v těch doporučovaných 8 (až 10?) týdnech. Nemusím vám jistě popisovat, jak moc mě to mrzí, ale brát si ho později, na to nemám odvahu. Ještě by údajně byla možnost, aby si ho na krátkou přechodnou dobu vzali Béďovi majitelé, a až my budeme moci (pokud by se jednalo řádově o týdny), převzali bychom si ho. Tuto alternativu ale považuji za drastickou, vystavovat toho drobečka dvojímu odebrání - napřed od mámy a sourozenců, pak z jeho přechodného domova. Už teď ho mám tak ráda, že bych mu to asi nemohla udělat. Takže takhle dopadl můj plán. Nepopírám, že jsem se kvůli tomu něco nabrečela, ale v žádném případě mě ten nezdar neodradil od úmyslu mít kavkazáka. Proto jsem zavýskla, když jsem se na internetu dočetla, že na podzim budou další štěňátka k odběru.

17.3.2003