Cipísek a jeho košíčky:

Milí kamarádi,

nejdříve bych chtěla moc poděkovat vám všem, kterým stálo za to reagovat na moje předchozí plamenné povídání. Děkuji vám za povzbudivé komentáře a vězte, že Cipuldu nedám a budu za něho bojovat až do úmoru. Howgh :o)

Vypadá to, že zima konečně předává svou vládu jaru, a proto bych se s vámi ráda podělila o zážitky, které již za pár dní nebudou aktuální. Ale nejlepší bude začít od začátku.

Když byl ještě Cipísek maličký, moc jsme se těšili, až ho budeme moci vzít na jeho úplně první vycházku. On se bude všemu divit, bude všechno očuchávat, prozkoumávat ten neznámý velký svět, valit ty svoje očička jako korálky........... Jediný, kdo valil očička, jsme byli jako vždycky my. Nevím, jaké zkušenosti máte se svými psími kamarády vy, ale u nás nastal první problém už v okamžiku, kdy jsme Cipuldovi nasadili obojek a připnuli vodítko. Jedna z rad zkušených kynologů, které jsem nasávala jako houba, byla ta, že ještě před první procházkou je dobré štěňátku čas od času nasadit obojek i s vodítkem a nechat ho, aby vodítko tahalo volně za sebou a na tuto povinnou výbavu si nenásilně zvykalo..... Jak ovšem důvtipný čtenář tuší, není štěňátko jako štěňátko, že ano. Během prvních 14 dnů strávených s Cipískem jsem se o toto "nenásilné navykání" pokusila asi 3x. Na víc pokusů jsem neměla nervy. Obojek si nechal připnout jakž takž v klidu, ale jakmile ho měl na krku déle než 2 minuty, začalo rodeo. Hystericky se ho snažil dostat z krku předníma tlapama, válel se po zemi jak smyslů zbavený, neustále se drbal, horní polovinou těla jezdil po trávě a odrážel se zadníma, no hrůza. Nedej Bože, když jsem mu ještě "nenápadně" připnula vodítko! To teprvá bylo! Vztekle ho okusoval, snažil se před ním utéct, když zjistil, že to nepomáhá, rozhodl se, že ho zalehne a jak se po něm válel a snažil se ho od sebe dostat všemi končetinami, vodítko se kolem něho omotalo a Cipísek vypadal jako španělský ptáček. Velmi chlupatý. Po třech pokusech, které s většími či menšími obměnami dopadly podobně, jsem naznala, že ne všechna doporučení zkušených kynologů jsou realizovatelná v praxi a obojek i s vodítkem jsem odložila ad acta s tím, že holt při první prochajdě to bude hop nebo trop. Mluvit ovšem v souvislosti s Cipuldovou první procházkou o něčem jako je "hop" by bylo poněkud nadnesené. Po nasazení obojku a vodítka předvedl Cipísek svou známou produkci a čekal, že obecenstvo vyměkne a zbaví ho jeho pout. To se však nestalo, obecenstvo naopak přitvrdilo a začalo ho za ten hrozný špagát, který měl připevněný ke krku, dokonce někam tahat!!!! To už bylo na něho trochu moc. Svalil se jako špalek na zem, že jako nikam nepůjde, nechte mě tady a běžte si sami. Po krátkém boji se nám ho podařilo postavit na nohy a do slova a do písmene odtáhnout o pár metrů dál. Nebudu se tady o tom rozepisovat dopodrobna, na závěr snad jen bonznu, že Cipískovi trvalo poměrně dlouho, než přišel na to, že obojek a vodítko jsou spojené s vychajdou, na které si užije víc srandy, než doma na zahrádce. Kde jsou ty časy, když jsme ho po venku museli tahat, teď máme opačný problém.... :o))))

Ale k čemu tento exkurz do minulosti? Chtěla jsem vám jen nastínit tehdejší situaci a tak trošku omluvit naši nedůslednost týkající se toho, že po těchto veselých scénkách s obojkem a vodítkem jsme neměli to srdce trápit Cipuldu ještě s náhubkem. Věřím tomu, že to bylo jeho záměrem, vždycky uměl pěkně hrát na city. V důsledku naší měkosrdcatosti si tedy Cipísek užíval svobodného života (nedotčen povědomím o jakémsi košíku) do svých zhruba 7 měsíců. Jistě vám však nemusím říkat, že existují lidé, kterým při pouhém spatření sedmiměsíčního ŠTĚŇÁTKA kavkazáka mizí úsměv ze tváře a hledají vhodný úkryt (osobně tyto lidi nechápu). Ačkoliv jsme Cipíska od malička vedli k tomu, že cizí lidé se neobtěžují a jejich očuchávaní je možné pouze po předchozím souhlasu (čímž jsem chtěla říct, že jsme Cipíska při setkání s cizími lidmi pokaždé odchytli - a děláme to doteď), našlo se pár uštěpačných hlasů, které se pohoršovaly nad tím, že "takovej pes a nemá košík". Inu budiž - my jsme sice věděli, že Cipulda je slušně vychovaný a nikomu nic neudělá, ale museli jsme pochopit lidi neznalé, které zaskočila jeho velikost, kterou si automaticky dali do souvislosti s tím, že když je tak velkej, bude určitě i zlej (hahaha).

I vyrazili jsme na nákup košíku. Cipísek během zkoušení nikterak neprotestoval, z čehož jsme usoudili, že životu s košem na nose přivykne snadno. Člověk míní.......... Nastal onen slavnostní den, kdy se měl Cipulda zařadit mezi "velké psy s košem". Náhubek byl nainstalován, bylo zaveleno "de se" - a u toho to taky skončilo. Po ujití pár kroků a zjištění, že Cipíska nikde nevidíme, jsme se otočili a uzřeli ho, kterak sedí nafouklej jak luftbalón na místě, kde byl (podle jeho názoru) zprzněn, dožraně po nás loupe očima a nasupeně funí. Začali jsme ho povzbuzovat, jak mu to sluší a jakej je fešák, tak ať už honem jde, že určitě potkáme nějakou jeho kámošku, které se může předvést s novým módním doplňkem. Nezabralo. Dál tam seděl jako zhmotněná výčitka a z očí mu sršely blesky. Po několikaminutovém přemlouvání se váhavě vydal směrem k nám a snažil se to uhrát na to, že mu ten koš narušuje rovnováhu. Různě klopýtal, táhlo ho to na stranu, do všeho narážel - no připadali jsme si jako největší padouši. Ale řeklo se, že každou vychajdu ho bude mít nasazený aspoň chvilku, ať si zvyká. Cipulda dopajdal k nám, otřískal nám náhubek o nohy (abychom z toho taky něco měli), gecl na zadek a opět se nafouknul. Po tomhle divadýlku jsme mu ten koš nemohli sundat ani kdybychom sebevíc chtěli, protože každému je asi jasná teorie podmíněných reflexů, že...

A takhle to šlo každou procházku. V místech, kterými prošel Cipísek se svým "znamením hanby" to vypadalo, jako by se tudy přehnala vichřice - všechny větvičky, keříky a stromky byly polámané, jak se usilovně snažil zbavit té hrozné věci. My jsme měli nohy jeden modrák, ale aspoň byl klid, když jsme potkávali tu hysteričtější sortu psejčkařů. Na Cipíska si ovšem hned tak někdo nepřijde - vzhledem k tomu, že jsme mu košík nikdy příliš neutahovali, aby ho to chudáčka neškrtilo, po nějaké době přišel na to, jak ho sundat a jednoho krásného dne se vyřítil z křoví sice bez koše, zato se však pecnil jak měsíček na hnoji. Pusu neměl od ucha k uchu, ale kolem celé hlavy, tak se radoval, jak nás doběhl. Osobně ho podezřívám, že ten koš někam zahrabal, protože jsem celou inkriminovanou oblast prozkoumala místečko po místečku a po koši jakoby se zem slehla. Přála bych vám vidět ten jeho vítězoslavný výraz!!! To nebylo vítězství 1:0, to bylo minimálně 1 000 000:0!

Když tedy takto naložil se svěřenou věcí, bylo rozhodnuto, že další náhubek, který pořídíme, bude kožený. Kožené náhubky jsou lehčí (a co si budem povídat - doufali jsme, že koupí koženého koše snížíme stav modráků a podlitin na našich končetinách). Budiž tedy. Při hledání vhodné velikosti Cipísek opět zachovával stoický klid, až se paní prodavačka divila, že tak hodný pejsek si u ní ještě košíček nekupoval. V tu chvíli jsem zaslechla Cipískovo ďábelské zachechtání. Musím říct, že mně se teda to kožený splasklý cosi zrovna nelíbilo, ale změna je život a třeba si Cipulda s koženáčem odpustí ty svoje scénky. Povídali že mu hráli. Odehrávalo se přesně to, co s předchozím košem, akorát s tím rozdílem, že o téhle splasklotině se nedalo říct, že by k Cipískově palici přilnula na 100 %, takže již první vychajdu jsme ho načapali, kterak si nese koš hrdě pod krkem. Pročež bylo nutno přistoupiti k systému "sešněrování s obojkem". Na tuhle výzvu již Cipískova vynalézavost nestačila a my jsme se mohli radovat, že jsme poněkud dorovnali skóre. Když zjistil, že mu na to ty jeho dosavadní fígle nestačí, rozhodl se Cipísek poněkud stáhnout do pozadí a takticky vyčkávat. Vhodná příležitost k pomstě na sebe nedala dlouho čekat. Díky našim kamarádům "Janečkům" o vánocích 2003 padla veškerá tabu týkající se Cipískova zákazu vstupu domů, takže Cipulda má od roku 2004 povoleny krátké, většinou večerní návštěvy. Vzhledem k tomu, že se pokaždé choval navýsost mravně, většinou sebou bacil v předsíni pod schody a usnul, přestali jsme jednoho krásného dne sledovat každý jeho pohyb ("aby něco neudělal!") a věnovali se svému. A to byl přesně ten okamžik, na který chlupatec čekal. Lstivě se připlížil k proutěnému koši, ve kterém tehdy míval všechny svoje obojky, vodítka a NÁHUBEK, tento vytáhl a pod rouškou večera ho rozkousal na cimprcampr. Bylo by však nefér neocenit jeho rafinovanost - pokaždé, když jsme na něho koukli, abychom zkontrolovali, jestli ještě spí, dělal, že se zrovna protahuje a dílo zkázy fikaně schovával pod tlapama.

Nu dobrá, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Pic ho - a další košík byl opět z čeledi kovových. Pic ho zpátky - Cipís dělal všechno pro to, aby mu byl co nejdřív malej. Což se mu taky podařilo. S posledním nedávno zakoupeným náhubkem se pojí i poslední zimní historky zmiňované v úvodu tohoto povídání.

Jak jsem vás již předminule informovala, letošní dlouhá a tuhá zima způsobila, že Cipulda byl ve svém živlu, v lese řádil jak černá ruka a nebylo možné ho nikterak zpomalit. Vzhledem k tomu, že většina vycházek se odehrávala za přítomnosti některého z kamarádů "nekošařů", nechtěli jsme Cipuldu vystavovat veřejné pohaně tím, že by byl sám, kdo by musel frajeřit s přikurtovanou hubou. Košík tedy čekal na svou příležitost. A dočkal se. V poslední době už ho nedokázala zbrzdit ani přítomnost jeho psích kámošů a jelikož si stabilně udržoval několikasetmetrový náskok, bylo rozhodnuto. Pokud jsme se nechtěli uchýlit k poměrně drastické metodě, a sice tahat ho po celou doby vychajdy na vodítku, což by nesl těžce nejen on, ale i my, zbývalo jediné - starý dobrý kamarád náhubek. Techniku "jak se zbavit koše" dovedl Cipísek na závěr letošní zimní sezóny k dokonalosti. Obleva v posledních dnech má za následek, že sníh u nás v lese velmi těžký. Pochybuju, že Cipísek by byl odborník na kvalitu sněhu, ale řeknu vám - ten to má v té své paličce zatraceně dobře srovnaný. Ale zpět k oněm oblevovým dnům. Když tedy za účelem zbrždění potupně nafasoval koš, kupodivu se vykašlal na nějaké uražené vysedávání, ničení okolních dřevin a likvidaci mých dolních končetin - šel na to pěkně po kavkazsku. Vzdorovitě pohodil hlavou (= jak chceš, já jsem to s tebou myslel dobřel!), namířil si to do té největší závěje, ze všech sil se rozmáchl a vrazil do ní hlavu. (Pro lepší výsledný efekt doporučuje Cipísek všem podobně postiženým hodit přes hlavu kotoul dopředu.) Když se ze závěje vyhrabal, vypadal, jako kdyby měl šňupec zalitý do sádry, tak festovní ucpávku jsem ještě neviděla. Vzhledem k tomu, že však v koši nezůstalo místo, které by nebylo vyplněno sněhovou hradbou, začal chlupatec předstírat, že nemůže dýchat. Jal se teatrálně chroptět, takže jsem k němu okamžitě valila a začala ho zachraňovat. Kdo si však myslí, že jsem mu košík hned servala, je na omylu. Přece jen pořád je to hra kdo s koho. Opatrně jsem sníh dostávala z košíku a když jsem mu uvolnila prostor kolem nosu, začal funět jako hroch, funění občas podbarvil dramatickým heknutím. Když byl koš zbaven sněhu a Cipísek mohl opět volně dýchat, zkoumavě se na mě podíval, jakože esli to fakt myslím vážně, že mu ho nesundám, rozběhl se do další závěje a prásk - repete. Doufám, že je vám jasné, že Cipísek není nějaký natvrdlý pako, který by nevědělo, že sněhu z koše je možné se zbavit tím, že se pořádně zatřepe hlavou. Ovšem to by nemělo ten efekt, že? Když už je ten sníh tak parádně těžkej a vykazuje tak pěkné utěsňovací vlastnosti, je třeba toho řácky využít. Takže v současné době je možné spatřit v lesích kolem Soběšic osobu s těžko identifikovatelným čtvernožcem, který má neustále vraženou hlavu ve sněhu, následně se prostorem začne rozléhat usilovné funění místy přecházející v chrčení, poté ti dva dají hlavy dohromady, osoba na čtvernožci cosi kutí, po nějaké době se od sebe oddělí a opět je vidět ten známý švih hlavou. Ach jo. Někdy mám pocit, že Cipísek je pro prosazení své pravdy ochoten zacházet až do krajností...

Jsem docela zvědavá, jakou taktiku vymyslí, až ten sníh sleze. Není vyloučeno, že začne pomocí košíku kácet stromy...

No nic, dneska jsem to opět pojala poněkud zdlouhavě, takže už se nezdržujte a hajdy ven vítat jaro! :o)
Vaše Alka


17.3.2005