Těžko na cvičišti, lehko na bojišti:

Pokud si ještě vzpomínáte, milí přátelé, někdy v listopadu jsem avizovala Cipískův povánoční cvičák. Tak tady je.

Máme za sebou čtvrtou hodinu. Řekla bych, že až na tu cestu autem, kterou musí pokaždé absolvovat, zdá se být chlupatec spokojen. Do zpětného zrcátka na mě sice háže takové pohledy, že kdyby to šlo, nepromluvím se sebou do smrti smrťoucí už ani slovo, nafukuje se v kufru jako luftbalón a znechuceně funí, ale vše se rázem změní, když dojedeme na místo určené, on nasaje vůni kamarádů a je konečně vypuštěn na svobodu. Většinou mě přemůže sentiment a nenápadně zamačkávám slzičku při vzpomínce na časy, kdy byl Cipulda malým vykuleným čímsi, co před hordou psů raději volilo bezpečnou polohu na zádech. Chachá! Máte ho vidět dneska, ťutínka! Jako řízená střela vpadne mezi čekající pesany, okamžitě se s nimi začne pošťuchovat, jakmile jsme všichni puštěni na plochu cvičáku, přebírá velení a louže-nelouže, bahno-nebahno, většinou se pod ním jako první válí sedmiměsíční boxer Gregorek (bílý jako padlý sníh - tedy do doby, než se dostane do Cipísových spárů). Když pokoří Gregorka, (nebo je ve výjimečných případech Gregorkem sám pokořen), zahajuje štvanici na některého z nových pejsků, kteří přicházejí každou hodinu. Situace je taková, že mezi Cipísem - ač nejmladším ze všech - a jeho druhy ve zbrani je již značný výškový rozdíl, na základě čehož sám sebe ustanovil jejich velitelem. Kosa na kámen ovšem padá v okamžiku, kdy je počáteční běsnění ukončeno, pejsci jsou přivoláni (v NĚKTERÝCH případech to trvá velice dlouho, ale o tom bych se nerada rozepisovala...), jsme rozděleni do skupin a začínáme. V této chvíli z Cipuldise jako zázrakem vyprchá veškerá síla, začne být velmi unavený, protáhne spodní víčka, zasmuší se a v očích mívá obrovské otazníky. Když na tyto neverbální projevy nebývá reflektováno, ba dokonce po něm začne být vyžadováno plnění různých - podle jeho názoru nudných - úkolů, většinou se s odevzdaným povzdechem podvolí a tyto vykoná či nevykoná, to už závisí na míře jeho znechucení.

Coby "bažanti" býváme pravidelně ve skupině s devítiměsíčním čuvačem Ferdou (skutečně nevím, proč zrovna Ferda a Cipísek jsou mezi všemi těmi Sárami, Nikolami, a Britami zdrojem neustálého posměchu) a se štěňátky, která se většinou střídají. Nechci se nějak chlubit, ale v čem Cipulda jednoznačně vyniká, je povel "sedni". Ve srovnání s hyperaktivními boxery, kterých je tam nejvíc a z nichž někteří preferují chůzi po zadních nohou, si nikdo tak rád negecne na zadek jako Cipísek. Vysloveně si užívá, když zrovna není řada na něm, to pak sedí jako pecka a pošilhává do pokročilých "velčáků", kde je i Gregorek, což Cipíse pěkně míchne. Jen počkej, Gregore, až bude přestávka!...
Dlouhý čas si Cipísek krátí tím, že se zaměřuje na Ferdu a velmi důsledně kazí jeho morálku. Příklad: trénujeme přivolání. Na řadě je Ferda. Na rozdíl od NĚKTERÝCH (nechci jmenovat) přibíhá na zavolání vcelku ochotně, což je NĚKTERÝM trnem v oku natolik, že když se Ferda poslušně přiblíží, proberou se najednou ze své letargie, pěkně si na něho v záloze počíhají a v nestřeženém okamžiku ho po kavkazsku přivítají. To znamená když je Ferda na dosah, skočí mu na záda a chvilku ho valchujou. Když jsou z Ferdova hřbetu potupně sundáni, opět se stáhnou do své ulity a s výrazem "no co na mě koukáš tak vyčítavě, jsem myslel, že ti jde po krku, jenom jsem tě bránil" si na povel předpisově sednou.

Tuto neděli už jsem jednou pro vždy hodila za hlavu veškerý bonton a prakticky celou hodinu jsem se chechtala. Byli jsme totiž dohromady - velčáci i bažanti. Jedinečná příležitost pro Cipíse, jak dát Gregorovi co proto. Kromě různých žertovných nápadů, jako je chůze u nohy bez vodítka, aportování předmětů apod. vznesla paní vrchní krotitelka dotaz, zda se umí psíci plazit. Majitelky přítomných boxerů, kterých byla jako vždy většina, začaly horlivě přikyvovat, i nechtěla jsem vybočovat z davu a zatvářila se tak, jako by plazení NA POVEL byla činnost, kterou provozujeme dnes a denně bez problémů. Nenápadně jsem přitom odtáhla Cipíse, který zrovna seděl na hlavě Gregorovi, ač povel, který byl předtím vydán, se omezil na pouhé "sedni", nikoliv "Gregorovi na hlavu". Řeknu vám - ač je to pořád ještě štěnisko, i když zvící rozměrů statného labradora, kavkazí geny nezapře. Možná tím teď shodím sama sebe coby cvičitelku, ale přesto to udělám. Jediné, co byl totiž Cipísek při nácviku plazení ochoten udělat, bylo to, že si lehnul. V pravé ruce jsem měla pamlsek, který jsem mu měla posunovat před čumáčkem tak, aby se za ním plazil. JENŽE: kampak s tímhle na Cipuldu. Copak on je nějaká bábovka, která si bude svůj medvědí kožich máchat v bahně??? To tak. Chvíli pozorně sledoval mou ruku s kouskem sýra, pak se zvedl, ruku mi pevně přišlápnul k zemi a sýr si z ní opatrně vzal.... Myslím, že k tomu není třeba komentáře. Ten pes zkrátka přemýšlí a to je to, co mně na tomhle plemeni asi učarovalo nejvíc...

Když se tedy ostatní "plazivky" dostatečně vyválely v bahně, mohli jsme plynule přejít k dalšímu žertovnému cviku - a sice štěkání na povel. Přála bych vám vidět všechny ty vydivočelé psy, na které dělala paní krotitelka bububu. Mnohdy ještě ani nestačila otevřít pusu a pes už na ni štěkal. Většinou ani nebylo potřeba povelu "štěkni". Jak jistě tušíte, opět jsme to byli my dva, lépe řečeno chlupatec, kdo opět vybočoval z průměru. Paní cvičitelka se postavila asi 2 metry před Cipískem a zahájila svou narušitelskou produkci. Vydávala různé zvuky, vrčela, hafala a všemožně se snažila vyprovokovat jeho štěkot. Jediné, čeho docílila, bylo, že si Cipís poposedl, na zemi hodil nohu přes nohu, aby mohl její snažení sledovat co nejpohodlněji, dal hlavičku na stranu a pobaveně ji pozoroval. Podotýkám, že v této chvíli už většina přítomných psů šílela a mně z toho štěkotu zaléhaly uši. Cipísek stále pobaven sledoval bez hlesu, o co se ta paní, kterou má tak rád, pořád snaží. Když se přiblížila až k němu, přivítal ji klasickou "hrací" polohou - přední tlapy na zemi, zadek do vzduchu. Jako kdyby říkal - nó, jseš fakt dobrá, už dlouho jsem se tak nenasmál, pocem ke mně, já ti dám pusu!
Paní cvičitelka to vzala sportovně, poplácala ho se slovy "no ty jsi ale hlídač" a mně blesklo hlavou - hlídač, který štěká na povel? A na mysli mi vytanuli všichni ti lidé, kteří se mu za tmy promenádují kolem jeho teritoria a které provází jeho dunivý štěkot. Bez jakéhokoliv povelu...

To odpoledne jsem na vlastní kůži zažila něco, o čem jsem do té doby jen četla nebo slýchávala a rozhodně si nemyslím, že by se jednalo o neposlušnost. Bude to kavkazák, který za nás vyhodnotí situaci a sám uzná za vhodné, jak reagovat. Můžete to na něho zkoušet, ale jakmile pozná, že sami nejste přesvědčeni o správnosti věci, kterou po něm chcete (v mém případě jsem to po něm musela chtít), nebude mít důvod se snažit a vyřeší si to po svém.
A proto - ať žijí tito nádherní tvorové, ať si co nejdéle zachovají svou neposkvrněnou duši a ať se jejich nezotročená povaha nikdy neobrátí proti nám - lidem, kteří je milujeme.

Vaše Alka

18.2.2004