Jak jsme ke kavkazákovi přišli:
Už delší dobu si uvědomuji, že mezi mým prvním povídáním "Jak ke kavkazákovi
přijdeme" a mezi novými příspěvky ze života s PK chybí nějaký mezičlánek. Takže
tady je.
Když jsem se někdy v březnu tohoto roku probírala weby s chovatelskými stanicemi
kavkazáků, abych některého z chovatelů požádala o štěňátko, a o něco déle jsem
setrvala na stránkách chov. st. LAJDN, netušila jsem osudovost svého počínání.
Paní Lída Švecová tehdy nabízela na listopad štěňátka z vrhu C od Dráčka a
Boominky. Zastříhala jsem ušima a protože se mi nastávající rodičové velice
líbili, pomyslela jsem si cosi o líné hubě a holém neštěstí a napsala paní
Švecové mail, ve kterém jsem vylíčila co a jak a že jsem celá divá po malém
kavkazáčkovi. Odpověď přišla hned druhý den a znamenala pro mě vstupenku mezi
ostatní kavkazské šílence. Štěňátko bylo přislíbeno!!! :o)))
I když jsem si říkala, že od března do listopadu nemám šanci vydržet, mohu Vám
upřímně říct, že těch 9 měsíců uběhlo jako voda. S Béďou (Béďa od Stříbřeckých
rybníků) a jeho pánem Romanem jsme pilně vymetali všechny možné kavkazské akce,
seznámili se s Lídou a se spoustou bezva lidí, kterým toto nádherné plemeno také
učarovalo.
Čas letěl jako splašený a události najednou dostaly rychlý spád - zprávy od
Lídy, že "céčka" budou o něco dřív, protože Drak neodolal hlasu divočiny a
porušil plánovaný harmonogram :o)), potvrzení, že štěňátka opravdu budou, a
jednoho pátečního rána SMS od Lídy: "První C kluk je na světě!!!" (Od začátku
jsme chtěli pejska). Následoval Lídin telefonát, kdy jsem toho malého nezbedu
poprvé uslyšela, a v ten okamžik jsem věděla, že to je ON. Intenzita, s jakou
mně zaječel do ucha, mě nenechala na pochybách, že chce udělat ten nejlepší
dojem pro případ, že by kluků bylo na výběr víc a já nevěděla, pro kterého se
rozhodnout. Jak je ovšem zasvěceným známo, tato situace nenastala - Cipísek byl
ze dvou letošních lajdňáckých vrhů jediný kluk :o))))
Když jsme jeli poprvé na návštěvu, připadala jsem si jako ve snách - konečně
uvidím tu svou vysněnou chlupatou kuličku!! Návštěva stála za to - Cipísek se
mně zavrtal pod bundu a téměř se ode mě nehnul. Stálo mě to moc přemáhání ho
před odjezdem vrátit zpátky (Lída žertem vyhrožovala, že udělá prohlídku kapes)
:o)) Při druhé návštěvě už všechny kuličky podnikaly odvážné výlety do okolí
domova, takže se bylo na co dívat. A pak přišel den D, kdy se jelo ne ZA
Cipískem, ale PRO Cipíska (14 dní před touto událostí už jsem nemohla dospat). I
když nám kazilo radost vědomí, že ho odvážíme jeho nejbližším, zamáčkli jsme
slzu a vydali se na cestu do jeho nového domova.
Musím říct, že od začátku bylo víc než jasné, že máme co do činění s velmi
vyrovnaným a statečným štěňátkem. Děsila jsem se prvních nocí, kdy musel sám
nocovat v neznámém prostředí, ale zvládal to bez sebemenších problémů. Pravda,
rána prvních 14 dní byla poněkud dobrodružná: kolem páté hodiny ranní začínal
"úřadovat" ve svém kotci, takže aby nevzbudil sousedy (kteří měli mimochodem
půlnoc), vyskočila jsem jako srnka z postele (no - ve skutečnosti jsem se z ní
mátožně vyplížila), ve tmě se přerazila o všechny možné židle, stoly a
květináče, dotápala na zmrzlou zahradu (jestli si vzpomínáte, v říjnu uhodily
první mrazy) a zalezla si k němu do boudy. Odměnou mi bylo Cipískovo oddané
ožužlávání čehokoliv, nadšené skákání po hlavě a následovné zakousnutí se do
libovolné končetiny (většinou jsem byla zalezlá ve spacáku, takže k zakousnutí
posloužily horní končetiny, příp. samotný spacák).
14 dní s Cipískem uteklo jako voda a další týdenní službu převzal manžel Ondra.
Byla to muka, sedět v práci a představovat si chlupatce, co zrovna dělá, na
kterém místě zrovna ničí trávník, ke komu se lísá u plotu atd. :o))))) Nyní už
bývá Cipísek doma sám, ale nemyslím si, že by se kousal nudou - přes den za ním
chodí naši drazí rodičové, a nebývá výjimkou, že když se odpoledne přiřítím z
práce, vypadá dost utahaně :o)))))
Co říct závěrem - život najednou nabral úplně jiný směr - před Cipískem to byla
pořád jenom práce a práce, člověk přišel domů, odbyl si těch pár svých aktivit
co měl a byl rád, že je rád. Teď? V práci jsem jako na trní, po skončení
pracovní doby metelím domů jako šílenec, počkáme na Ondru a razíme do lesa
:o))))
Chtěla bych poděkovat člověku, který mi umožnil splnit si největší životní sen.
I když to tak dotyčná osoba možná nebere a jak ji znám, řekne mi, že přeháním,
přesto bych jí touto cestou chtěla vzkázat: "Li, díky moc!!!"
S pozdravem
Alka Kaslová
18.11.2003