Jak jsme ke kavkazákovi přišli:

Už delší dobu si uvědomuji, že mezi mým prvním povídáním "Jak ke kavkazákovi přijdeme" a mezi novými příspěvky ze života s PK chybí nějaký mezičlánek. Takže tady je.

Když jsem se někdy v březnu tohoto roku probírala weby s chovatelskými stanicemi kavkazáků, abych některého z chovatelů požádala o štěňátko, a o něco déle jsem setrvala na stránkách chov. st. LAJDN, netušila jsem osudovost svého počínání. Paní Lída Švecová tehdy nabízela na listopad štěňátka z vrhu C od Dráčka a Boominky. Zastříhala jsem ušima a protože se mi nastávající rodičové velice líbili, pomyslela jsem si cosi o líné hubě a holém neštěstí a napsala paní Švecové mail, ve kterém jsem vylíčila co a jak a že jsem celá divá po malém kavkazáčkovi. Odpověď přišla hned druhý den a znamenala pro mě vstupenku mezi ostatní kavkazské šílence. Štěňátko bylo přislíbeno!!! :o)))

I když jsem si říkala, že od března do listopadu nemám šanci vydržet, mohu Vám upřímně říct, že těch 9 měsíců uběhlo jako voda. S Béďou (Béďa od Stříbřeckých rybníků) a jeho pánem Romanem jsme pilně vymetali všechny možné kavkazské akce, seznámili se s Lídou a se spoustou bezva lidí, kterým toto nádherné plemeno také učarovalo.
Čas letěl jako splašený a události najednou dostaly rychlý spád - zprávy od Lídy, že "céčka" budou o něco dřív, protože Drak neodolal hlasu divočiny a porušil plánovaný harmonogram :o)), potvrzení, že štěňátka opravdu budou, a jednoho pátečního rána SMS od Lídy: "První C kluk je na světě!!!" (Od začátku jsme chtěli pejska). Následoval Lídin telefonát, kdy jsem toho malého nezbedu poprvé uslyšela, a v ten okamžik jsem věděla, že to je ON. Intenzita, s jakou mně zaječel do ucha, mě nenechala na pochybách, že chce udělat ten nejlepší dojem pro případ, že by kluků bylo na výběr víc a já nevěděla, pro kterého se rozhodnout. Jak je ovšem zasvěceným známo, tato situace nenastala - Cipísek byl ze dvou letošních lajdňáckých vrhů jediný kluk :o))))

Když jsme jeli poprvé na návštěvu, připadala jsem si jako ve snách - konečně uvidím tu svou vysněnou chlupatou kuličku!! Návštěva stála za to - Cipísek se mně zavrtal pod bundu a téměř se ode mě nehnul. Stálo mě to moc přemáhání ho před odjezdem vrátit zpátky (Lída žertem vyhrožovala, že udělá prohlídku kapes) :o)) Při druhé návštěvě už všechny kuličky podnikaly odvážné výlety do okolí domova, takže se bylo na co dívat. A pak přišel den D, kdy se jelo ne ZA Cipískem, ale PRO Cipíska (14 dní před touto událostí už jsem nemohla dospat). I když nám kazilo radost vědomí, že ho odvážíme jeho nejbližším, zamáčkli jsme slzu a vydali se na cestu do jeho nového domova.

Musím říct, že od začátku bylo víc než jasné, že máme co do činění s velmi vyrovnaným a statečným štěňátkem. Děsila jsem se prvních nocí, kdy musel sám nocovat v neznámém prostředí, ale zvládal to bez sebemenších problémů. Pravda, rána prvních 14 dní byla poněkud dobrodružná: kolem páté hodiny ranní začínal "úřadovat" ve svém kotci, takže aby nevzbudil sousedy (kteří měli mimochodem půlnoc), vyskočila jsem jako srnka z postele (no - ve skutečnosti jsem se z ní mátožně vyplížila), ve tmě se přerazila o všechny možné židle, stoly a květináče, dotápala na zmrzlou zahradu (jestli si vzpomínáte, v říjnu uhodily první mrazy) a zalezla si k němu do boudy. Odměnou mi bylo Cipískovo oddané ožužlávání čehokoliv, nadšené skákání po hlavě a následovné zakousnutí se do libovolné končetiny (většinou jsem byla zalezlá ve spacáku, takže k zakousnutí posloužily horní končetiny, příp. samotný spacák).
14 dní s Cipískem uteklo jako voda a další týdenní službu převzal manžel Ondra. Byla to muka, sedět v práci a představovat si chlupatce, co zrovna dělá, na kterém místě zrovna ničí trávník, ke komu se lísá u plotu atd. :o))))) Nyní už bývá Cipísek doma sám, ale nemyslím si, že by se kousal nudou - přes den za ním chodí naši drazí rodičové, a nebývá výjimkou, že když se odpoledne přiřítím z práce, vypadá dost utahaně :o)))))

Co říct závěrem - život najednou nabral úplně jiný směr - před Cipískem to byla pořád jenom práce a práce, člověk přišel domů, odbyl si těch pár svých aktivit co měl a byl rád, že je rád. Teď? V práci jsem jako na trní, po skončení pracovní doby metelím domů jako šílenec, počkáme na Ondru a razíme do lesa :o))))

Chtěla bych poděkovat člověku, který mi umožnil splnit si největší životní sen. I když to tak dotyčná osoba možná nebere a jak ji znám, řekne mi, že přeháním, přesto bych jí touto cestou chtěla vzkázat: "Li, díky moc!!!"

S pozdravem
Alka Kaslová

18.11.2003