Milí kamarádi,

dnes to bude tak trochu camravé povídání, ale snad se mnou budete souhlasit, že je lepší trocha camrání, nežli smutné povídání.

Když jsem byla zhruba před rokem a půl opět způsobilá k návštěvám cvičáku (šéfová Martina  v průběhu mého těhotenství naznačila, že s břichem mě tam z bezpečnostních důvodů nechce vidět), byla jsem vcelku ráda, že Cipuldovi se zas dostane nějaké kázně, jelikož jsem měla pocit, že po dobu našich „těhotenských“ vycházek poněkud zvlčil. Na starém cvičáku jsme to za nějaký čas zabalili a začali jsme chodit na nový, kde tolik nevadí, že Cipískovi občas nejdou pod fousy ostatní psi, kde se nedělá drámo z občasných potyček.... Bezstarostným hodinám však měl být konec někdy před měsícem, kdy naše šéfová Alice rozhodla, že je třeba postoupit dál v Cipískově vzdělání, a proto se zúčastníme další zkoušky, tentokrát ZZO (Zkouška základní ovladatelnosti). Na mé protesty, že chtít po Cipuldovi aport, který je jedním ze cviků této zkoušky, je přibližně stejná utopie, jako po něm chtít, aby štěkal na povel, nebrala pražádný ohled. Prostě do toho půjdem a basta. Jeden cvik zkazit můžem....No dobrá – já měla svědomí čisté, opakovaně jsem ji varovala, dál už to bylo na její zodpovědnost ;-) V průběhu posledního týdne před zkouškou jsme obdrželi informativní sms, kdy se sejdeme, zpráva obsahovala taktéž doporučení, ať pilně trénujeme. Teda né, že bych byla ňákej hujer, ale řekla jsem si, že si přece neuříznem ostudu, a že s tím Cipískovým aportováním musím něco udělat. Když má dobrou náladu, dá se překecat k ledasčemu...

Den před zkouškou jsem využila ideálního počasí (sníh a mráz) a po ranní vychajdě na zrzavce vybalila kalibr, který ho jako jeden z mála inspiruje k něčemu, co by se při hódně velké troše dobré vůle dalo nazvat aportem. Jde o několik ruliček z kuchyňských papírových utěrek, zasunutých do sebe („aby to líp lítalo“) :-) V jednom jsem se nemýlila – Cipíska tahle „znovunalezená“ hračka (dlouho jsem mu ji neukazovala, aby byl pak nažhavenější) skutečně inspirovala. Že to však v žádném případě nebylo k aportu, mi měl předvést o několik minut později... Vylezla jsem důležitě na zahradu, oznámila chlupatcovi, že se bude trénovat a zašermovala mu rulkou před obličejem. Prvotní reakce byla ÚŽASNÁ!!!! Vyvalil oči, začal vzrušeně dýchat, celé tělo se mu napnulo, jenjen vyrazit. I posadila jsem si ho k noze, CHYTLA HO ZA OBOJEK, aby se nerozběhl dřív, než rulka dopadne na zem (normálně ho za ten obojek musím popostrkávat), aport jsem odmrštila do optimální vzdálenosti, udělila povel APORT a už to lítalo. Cipísek zahrabal zadníma na ledu, vyřítil se za rulkou a já si jenom mnula ruce, jak to pěkně začíná. Jak to pěkně začalo, tak to ovšem taky pěkně skončilo. Chlupatec se vrátil do svých štěněcích let, kdy veškeré předměty, které se mu házely, pronásledoval stylem „tři přískoky a atak shora“. Tehdy měl ovšem o pěkných pár desítek kilo méně, takže nedocházelo k tomu, že by si aportky po posledním skoku zarýval do sněhu a pak je nemohl najít, jak tomu bylo nyní. Nevím nevím, zda zkušební řád povoluje doplnění povelu „aport“ o „uhni trochu stranou, stojíš si na něm“. Začala jsem lehce propadat beznaději, ačkoliv Cipískovy starty na aport byly skutečně úchvatné. Ta hra svalů, koordinace pohybu!!! Ovšem v okamžiku, kdy aport dopadl (vyhrabal ze sněhu), bylo po morálce. Začal na rulku chrochtat jako pašík, cvakal na ni zubama, šťouchal do ní tlapama a házel přitom hlavou, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, že ji zase po dlouhé době vidí. Že by ji snad popadl do tlamy a PŘINESL, o tom nemohla být ani řeč... Pokoušela jsem se ho přivolat aspoň bez rulky – bezvýsledně. Ohluchl. Ňuhňal se s tou ožgryndanou uválenou rulkou jak šílenej a neviděl neslyšel. Když jsem se vydala jeho směrem, abych ho odchytla, lapnul rulku do tlamy a valil s ní o kus dál, kde se s ní opět láskyplně uložil na zem a „vlez mně na hrb, paničko střelená“. Ještě chvilku jsem tam na něho víceméně ze setrvačnosti pořvávala, a když bylo nad slunce jasné, že rulka bude dříve rozcupována nežli aportována, došla jsem si pro ni, vylomcovala ji vzpouzejícímu se zrzounovi z tlamy a zpečetila její osud v popelnici. Tento akt se samozřejmě neobešel bez vyčítavých pohledů a la opuštěné štěně a následného výrazu „tos podělala, nebudu s tebou mluvit, abys věděla!“

Celé odpoledne jsem si lámala hlavu, jak z té šlamastyky ven. Když už se někdy móc hecl, nosil Cipísek na cvičáku aporty jiných psů – byly totiž notně oslintané a tudíž zajímavější, než ty jeho, v oblibě měl hlavně kožené pešky. Jenže zase půjčovat si na zkoušce cizí aport??? Abych na sebe ještě upozornila, když bylo evidentní, že na sebe upozorníme něčím úplně jiným??? Odpoledne jsem se vyflákla na všechny taktické úvahy, zakoupila Cipískovi takovou jakoby látkovou jitrničku (pešci došli) a šla znova zkusit štěstí. Opakovalo se zhruba to, co s rulkou, po pár pokusech už však byly Cipískovy starty poněkud vlažné, tak jsem se rozhodla, že to nechám osudu, třeba bude mít na zkoušce dobrou náladu (sama jsem tomu nevěřila)...

Nastal den D. Na ranní prochajdě byl Cipísek kolosálně protivnej, všechno jsem mu musela říkat 3x, neustále si dělal co chtěl, bojoval s náhubkem, opět proběhly oblíbené sněhové ucpávky a následné předstírání kolapsu z nedostatku vzduchu, na závěr se ještě nadlábnul trávy a pozvracel, zkrátka dokonalá demonstrace toho, že jestli je někdo z nás dvou způsobilej k nějaké zkoušce, on to teda rozhodně NENÍ!!! Nedbala jsem těchto nonverbálních protestů, po krátkém odpočinku ho naložila do auta a jelo se. No co, říkala jsem si, přinejhorším zasponzorujeme pana rozhodčího a se ctí se pak rozloučíme.

Dojeli jsme na cvičák, kde nám bylo po krátkém čekání vysvětleno, co se bude dít a pak už to jelo jako po drátkách. Přihlášených bylo 8 psů, v první části zkoušky chodili k panu rozhodčímu vždy ve dvojici – jeden měl dlouhodobé odložení, druhý předváděl prostná. My jsme šli ve druhé dvojici. Nejdříve se podával raport panu rozhodčímu, který padal do vývrtky z toho, co že je to za obrovského psa a proč se tváří tak kysele??? (A pak prej, že kavkazáci nemají žádnou mimiku, CHÁÁÁ!!!). Řekla jsem mu, o jaké plemeno se jedná (příčiny Cipískova znechucení jsem z taktických důvodů nehodlala rozpitvávat, taky bych se mohla dozvědět, proč tam s tím psem lezu, když ho cvičení nebaví), na to rozhodčí vece, že kavkazáka ještě neposuzoval (hmmm, z toho by se dalo něco vytřískat...). Chtěla jsem se podlézavě pustit do krátké přednášky na téma „kavkazák a cvičák“ (která by měla za cíl naznačit panu rozhodčímu, že v našem případě by bylo více než chvályhodné, kdyby přimhouřil očičko, přece jen by se měla zohlednit specifika pastevecké povahy, že...), ovšem byla jsem přerušena s tím, že „se uvidí“. No, to se teda uvidí, blesklo mně hlavou... A šli jsme na to. U prostných se Cipísek docela snažil, hlavu si postavil akorát u odložení za pochodu, kdy na povel „lehni“ sedl na zadek a předníma tlapama doručkoval na poloviční vzdálenost mezi svou výchozí polohou vsedě a zemí. Procedila jsem skrz zuby nenápadně „lehni nebo uvidíš“, čučel na mě jak puk s výrazem „no to su zvědavej, co uděláš!“ Na výzvu rozhodčího jsem musela povel zopakovat ještě jednou a ta dóóba, než si milostpán lehl!!!

Po tomto drobném kiksnutíčku nastal moment, kterého jsem se děsila nejvíc. Zaznělo nekompromisní „tak si běžte pro aport“. S předstíranou veselostí jsem odskotačila ke stojánku s aporty (Cipís se táhl jak smrad za mnou). Když jsem ho vedla k místu, odkud se aporty odhazovaly, žertovně jsem na něho jukala jeho aportovací jitrnicí zpoza bundy, abych ho navnadila. Loupal po mně očima, jak kdybych mu šlapala po noze a ani se neusmál. Říkala jsem si, že mě – šibal jeden – určitě jenom napíná a i nadále si zachovávala vcelku příznivou náladu. Odepnula jsem ho z vodítka, chytla ho za obojek (víceméně zcela zbytečné gesto, naprosto nevypadal, že by nebyl k udržení), metla jsem jitrnicí do dáli a optimisticky zvolala APORT!!!! A.....prd. Seděl mně u nohy jak bluma, čučel zarytě před sebe a ani se nehnul. V první chvíli jsem se chtěla za aportem vrhnout sama (nejlépe po všech čtyřech), že se chlupatec „třeba přidá“, ale pak jsem si uvědomila, že musím zachovat dekorum. Ticho za mými zády, které se ozývalo z místa, kde stál rozhodčí, bylo více než výmluvné. Učinila jsem ještě jeden marný pokus, vytáhla jsem Cipíska za obojek do stoje (aby ta potupa nebyla tak do očí bijící) a snažila se ho popostrčit k místu, kde se válel ten zpropadenej látkovej smotek. Udělal dva kroky, otočil se na mě a v očích měl napsáno velkými písmeny TOS MYSLELA FAKT VÁŽNĚ, ŽE SE TADY MÁM HONIT ZA TOU VĚCÍ??? V tu chvíli zazněl dotaz rozhodčího (který už patrně nebyl schopen zvládat dál tu trapnost situace), zda to ten pes bude nosit nebo ne. Jsou v životě momenty, kdy je třeba přiznat prohru, takže jsem se otočila a hrdě zvolala: "NEVÍM, JAK JE TO MOŽNÉ, ALE ZŘEJMĚ NEBUDE!" Naprosto zřetelně jsem viděla tu nulu, kterou nám vykroužil do zkouškového lejstra...

Dlouhodobé odložení proběhlo bez problémů, Cipísek si rád poleží...;-)

Druhou částí zkoušky byly speciální cviky (přivolání psa za ztížených podmínek, chování psa ve skupině osob a chování psa krátkodobě ponechaného o samotě a přivázaného). Z posledního cviku jsem měla poněkud obavu, jelikož na srazech se v okamžiku, kdy ho uvážu na místě určeném, začne rozhlížet, kde je ten šupák a pěkně nahlas si zadržkuje (což tady nesměl, měl být naprosto v klidu), Cipuldínek však zcela správně vyhodnotil, že v tomto případě jde o něco jiného a ani nemuknul, i když se mu před nosem promenádoval jiný pes, což bylo součástí tohoto cviku.

A bylo dobojováno.

Pan rozhodčí se zavřel s naší šéfovou do klubovny a my jsme měli volnou zábavu, kterou někteří z nás využili k tomu, aby zpytovali svědomí kladením si zcela zbytečných otázek typu „mám já tohle zapotřebí?“ Asi po 20 minutách jsme byli povoláni do klubovny, kde nám bylo sděleno, že zkoušku vykonali všichni (JUPÍÍÍ!!!), ještě se chvíli diskutovalo o jednotlivých cvicích, o tom, co bychom měli zlepšit, potom jsme si navzájem pogratulovali, popřáli si hezký zbytek neděle a rozjeli se do svých domovů.

I když jsem se po Cipuldově úspěšně složené první zkoušce nebránila myšlence na dosažení další mety, myslím, že tentokrát už si podobně vzletné myšlenky odpustím. Na cvičák budeme chodit, dokud to půjde, přece jenom socializace není nikdy dost, ale tímto naši „profesionální“ dráhu zřejmě ukončím. Přece jenom méně znamená někdy více...;-)

Přeji Vám zdravé a veselé pejsky!

Vaše Alka

19.11.2007