Z Cipískova deníčku:
Milý deníčku,
konečně mám chvíli čas, protože ti dva dvounožci, co s nimi bydlím, zalezli do
té hranaté věci, ze které vždycky vycházejí a vypadá to, že mně dají chvíli
pokoj.
Jsem tady už přes měsíc a i když s mámou a ségrama byla větší legrace, není to
zas tak špatný. První z těch dvou dvounožců, co se s nimi vídám nejvíc, je
větší, má hluboký hlas, dá se s ním běhat, hrát čutanou a celkově bych řekl, že
má ke mně takový férový vztah, jestli víš, co tím myslím. Ten druhý menší
dvounožec má sice taky docela hluboký hlas (když se baví s tím prvním a s jinými
dvounožci), ale když mně leze ráno do postele, nebo mě odpoledne vítá, z
neznámého důvodu příšerně piští. Někdy budu muset zjistit, co za tím vězí. Pak
za mnou ještě každý den docházejí další dvounožci, tipoval bych to na nějakou
odnož těch mých, je s nimi docela sranda, proběhnu se s nimi, dostanu od nich
piškotky, sem tam natrhnu nějakou nohavici nebo rukáv, podle nálady, pak jdu
spát, no a pak už mě probudí vřískání toho mého menšího dvounožce. Nechtěl bych
se unáhlit ve svých soudech, ale mám pocit, že na tohohle bych si měl dát do
budoucna pozor - pořád mě sleduje jako ostříž a už mě párkrát načapal, když jsem
vykusoval z trávníku ty bezvadné drny. Fakt nechápu, proč kolem toho dělá
pokaždé takový kravál. No bóže, kus trávy... Ale asi už se na to vykašlu -
nebaví mě pořád dokola poslouchat ty řeči. A vůbec - dělá na mě ramena a beztak
neví, že jsem si teď našel na ohryzávání něco daleko lepšího - připevnili na
plot nějaké rohože či co, a to máš vidět, jak ten rákos pěkně praská! To je
panečku pokousáníčko!!!
Dneska mě vzali dvounožci na další vycházku. Byli jsme někde, kde bylo plno
jiných dvounožců, kteří mě pořád chválili a hladili (se jim nedivím, takovej
fešák se hned tak nevidí), psi tam byli samí nafoukanci, kteří se nechtěli
kamarádit, na zemi šustily takové malé rezavé věci, a všude ti bylo tolik
vůní!!! Dvounožci mě pustili z té nemožné šňůry, na kterou mě pořád uvazují,
takže jsem si to docela užíval. Potom jsme se honili po takové rozlehlé ploše,
menšímu dvounožci jsem zase o něco víc natrhnul ty jeho kaťata, to se mně fakt
povedlo, už má vzadu na nohavici sedmicu jak dělo, haha! Kupodivu ani moc
nenadával... To chce čas, si je vycvičím všechny pěkně podle sebe, budou koukat!
Po vycházce mě šoupli do takové velké hlučné věci. To je ti taky zajímavé. Když
mě vytáhnou z mé zahrádky a dají mě do téhle věci, pokaždé to začne být děsně
divný. Všechno se třese, hučí, no mají štěstí že jsem nebojsa, jinak bych jim
ukázal, zač je na Kavkaze perník!!! Pak se to přestane třást a najednou jsme na
úplně jiném místě! No ale zpět k dnešku. Když teda ta věc dneska dohučela a
přestala se otřásat, čekal jsem, že budeme doma. Omyl! Najednou se ti tam
objevil další dvounožec, ale teď ti povím něco nepochopitelného - on na mě
pištěl úplně stejně jako ten můj menší!!! Myslíš, že je možné, aby se ti
dvounožci takhle dělili? Doufám, že ne, to bych si musel pořídit špunty do uší.
Ale abych tomu nově příchozímu dvounožci nekřivdil - moc hezky mě hladil, no,
lechtat na nohách mě sice nemusel, já jsem ho taky nelechtal, ale budiž. Poté,
co na sebe s tím mým menším chvilku hudrovali stejným hlasem, ten větší teda
taky nezůstával pozadu, vydatně jim přizvukoval, až mně z toho šla hlava kolem,
tenhle dvounožec vystoupil a jelo se domů, odkud ti teď píšu, milý deníčku.
Ale bacha - za plotem se něco děje, zas se tam promenáduje, kdo nemá. Budu to
muset jít trošku prohnat, aby viděli, že tady se teda žádné nepřístojnosti trpět
nebudou! Jak vidíš, člověk - teda vlastně pes - nemá chvilku klidu.
Takže se, můj milý deníčku, měj moc pěkně, a až bude chvilka, zase něco napíšu.
Tvůj Cipísek
20.11.2003