Cipískovy piškuntálie:
Minulý pátek jsme i navzdory Cipuldisově nechuti museli k panu doktorovi na
přeočkování. Ačkoliv jsme z taktických důvodů ani slůvkem neprozradili cíl
cesty, chlupatec svým šestým smyslem vycítil, že tentokrát se do auta
nenastupuje za účelem nějaké veselé taškařice a odjezd náležitě bojkotoval.
Poté, co jsme se pro pobavení sousedů drahnou chvíli honili kolem auta, byl
dostižen a potupně odvlečen ke kufru. Ó jak závidím všem lidem, jejichž psíci
při pouhém spatření otevřeného kufru automobilu vrhají se bezhlavě dovnitř!!! S
Cipuldisem si o něčem takovém mohu nechat jenom zdát. Odehrával se obvyklý
scénář: po velkém přemlouvání vložil do kufru váhavě první tlapu a vyčkával,
jestli si to náhodou nerozmyslíme. Nerozmysleli. Zhruba po 2 minutách
následovala druhá tlapa a tím veškerá jeho spolupráce končila. Stál tam jako
profesor za katedrou, znechuceně odvracel zrak a bylo jasné, že pokud chceme,
aby se dostala do auta i jeho zadní část, musíme přiložit ruku k dílu. On už pro
to udělal maximum a nebude strkat dobrovolně hlavu do oprátky, to dá přece
rozum. Budiž tedy.
Přijeli jsme k ordinaci a jenom díky tomu, že jsme byli u pana doktora naposledy
před třemi měsíci, vystoupil Cipísek z auta dobrovolně a nezačal při pohledu na
známý objekt házet brzdu. Mezi námi, není se zas až tak čemu divit, po
oškrabovaném zánětu třetího víčka a "letních zapařených" uších bych se tam na
jeho místě taky zrovna nehrnula........ Vstoupili jsme tedy bez problémů do
čekárny, kde se Cipísek velmi zaradoval. Byl tam totiž objekt - malý šarpej,
který se sice po Cipuldisově příchodu značně vyděsil, chlupatec mu však dal
přátelským lisknutím sebou o zem najevo, že se nemusí ničeho obávat (kupodivu ho
nepřesvědčil). Čekání si Cipuldis krátil tím, že po (velmi špinavé!) podlaze
čekárny válel sudy směrem k šarpejovi, nebo se jeho směrem pokoušel alespoň
plazit (a to se na cvičáku tváří, že plazení je něco, co je pod jeho úroveň!).
Byl však poměrně dost zaskočen tím, když se najednou šarpej zvedl a důstojně
odkráčel do ordinace. Cipískovi sklaplo. Jelikož ho však hned tak něco
nerozhází, změnil nerušeně směr "plazu" a nasměroval si to přímo ke dveřím,
naznačuje nám, jakože "dobrý, užil jsem si to tady a teď už můžem zase jít". To
mu ovšem bohužel neprošlo. Jal se tedy "hlavně nenápadně" studovat nástěnku u
dveří, aby ukonejšil naši pozornost a v nestřeženém okamžiku prchnul, ale i tato
jeho taktika ztroskotala. Poté začal velmi hlasitě očichávat všechno co se dalo
a když šel kolem stolku, na kterém jsou umístěny různé letáčky a prospekty,
rozvážně zvedl nohu a stolek pokropil....... Nastalo patřičné oživení v sále
(vlastně v čekárně), ale páč nejsme prasata, abychom tam nechali louži zvící
rozměrů malého jezera, byla zahájena akce úklid. Zrovna když jsme byli v
nejlepším, otevřely se dveře do ordinace, z ní vyplul šarpej a ve tváři jeho a
jeho pánů se zračilo totální opovržení: "Teda, že nechají válet po té špinavé
zemi toho psa, to bysme ještě snesli. Ale aby počkali, až za náma zapadnou dveře
a začali se tam válet všichni, to už je teda moc. Fuj!!!".... A znechuceně
odešli. Taškařice ovšem pokračovala, jelikož než jsme stačili překročit práh
ordinace, Cipísek se najednou rozvzpomněl, kde to vlastně je, zabejčil se ve
dveřích jak beran a NENENE, NEPUDU TAM!!!!! Pohádka o tom, jak dědeček, babička
a celá jejich famílija a široké daleké okolí tahalo řepu byla proti nám hadra...
Nakonec jsme pana Řepu do ordinace dostali a pak už se začalo očkovat, čipovat,
vážit a všechny tyto procedury provázel Cipísek zuřivým funěním. V pořádku jsme
všechno zvládli a za odměnu, že byl pejsek tak statečný, jsme mu ještě dopřáli
podvečerní lítačku s pejskama.
Říkali jsme si, že na jeden den to bylo zážitků ažaž, že Cipuldis zajede do
pelechu a bude spát až do rána bílého. Chachá! Pomsta byla sladká. My jsme ho
vystavili mukám u doktora, on nám to oplatil tím, že celou noc poctivě hlídal (=
štěkal každých 5 minut..). No ale vyčítejte mu to, že jo..... Ráno jsem se
vymotala z postele a šla sondovat, co dělá. Seděl jako oukropeček celý zmoklý (v
noci lilo jako z konve a on má k dispozici jenom dvě boudy, tak proč by se
schovával) na schodku u dveří a házel na mě prosebné pohledy. Vzala jsem ho tedy
domů, aby se usušil a první, co mě zarazilo, bylo to, že má šňupec celý od
hlíny. Napadlo mě, že je to asi kvůli tomu, jak se přes noc válel mezi tújkama u
plotu, kde je jenom hlína a žádná tráva, do toho zapršelo a bylo to. Ovšem při
pohledu na jeho oháňku (lépe řečeno zablácené cosi), kterou velmi vehementně
vrtěl a ze které odletovaly kusy bahna a na tlapy, které měl až po lokty pokryté
stejným materiálem, jsem tuto myšlenku zavrhla a pojala mě tak známá neblahá
předtucha. Vyrazila jsem na zahradu a málem zahučela do vykopané jámy na mamuta.
Chlapec se přes noc skutečně činil. Nechápu, kde ještě bral sílu na to vytrvalé
štěkání. Že by se tím povzbuzoval k ještě větším výkonům? Čert ví. Nutno ovšem
říci, že jáma byla skutečně úctyhodná. Začala jsem pořvávat různé více či méně
slušné výrazy a hnala se na toho darebáka. Co byste řekli??? Ano, zcela správně,
naprosto nevzrušeně se válel doma na zemi (poloha záda) a trpělivě čekal, až mu
řeknu všechno, co mám na srdci. K jeho cti budiž připočteno, že se tentokrát
tvářil velmi provinile. Na závěr mého výchovného monologu mě přátelsky plácnul
zabahněnou tlapou přes ucho a tím byla tato lapálie z jeho strany uzavřena.
Pár dní po této veselé taškařici jsem přišla domů z práce (opět lilo jako z
konve) a opět mě přivítal zcela promočený medvěd. Na můj dotaz, proč se nešel
schovat, reagoval velmi podivně - začal totiž skákat jako na pérách a divoce u
toho vrčel a chrochtal, což je většinou neklamnou známkou toho, že něco provedl.
I nelenila jsem, odložila doma co bylo třeba, obrnila se trpělivostí a vyrazila
na zahradu. Jakmile jsem otevřela dveře od terasy, naskytnul se mi pohled na
chlupatce, který se patrně rozhodl překonat veškeré rekordy ve skoku vysokém s
obraty ve vzduchu (chyběly mu sice lyže, ale i tak je Valenta proti němu
normální čučkař!). To už bylo jasný, že má zase něco na svědomí. Přejela jsem
pohledem tu naši pidizahrádku a zarazila se vedle kotce, kde byla na zemi
hromádka oloupané kůry z tújek a chuchvalce Cipísových chlupů. Tak nevím, tu
kůru bych ještě pochopila, ale ty chlupy? Že by na něho přišly výčitky svědomí a
sám si dal za uši? Už jsem se ani neobtěžovala to komentovat, v duchu jsem si
řekla, že tentokrát to nebylo tak hrozný, i přesto jsem však hodila preventivně
vyčítavý pohled na Kazisvěta, který stál kus ode mě ve střehu a čekal, z které
strany to přilítne, a s odevzdaným povzdechem jsem si šla do kotce pro sáček,
abych tu spoušť uklidila. A TAM JSEM JI UZŘELA!!! Nebohou, vybagrovanou,
ohlodanou tújku, která ležela jako velryba vyvržená z moře na matraci v boudě,
kam si ji ten uličník jeden uličnická odvlekl, aby jí mohl dát v klidu co
proto!!! Poté, co jsem úspěšně odolala mrákotám, které se o mě pokoušely, jsem
chuderu tújku popadla do ruky a mávajíc s ní nad hlavou jala jsem se s
neartikulovaným řevem honit Cipuldise. Scénka jako vystřižená z příspěvku do
"Neváhej a toč". A ať mně nikdo neříká, že pokud psa nepřistihneme při činu,
pozdější trest nemá smysl, protože zvíře neví, za co je trestáno!!!! ON TO
VÍ!!!! A VÍ TO POKAŽDÉ!!!!! Stačí se jenom sehnout pro nějakou ukousnutou
větvičku či vyhrabaný drn trávy, Cipísovi se ďábelsky zableskne v očích a už
začne známá vrčando-chrochtando-hopsanda. Na druhou stranu musím přiznat, že
nebýt těchto jeho piškuntálií, neměla bych o čem psát :o)))
Takže - ať ta nebohá flóra dostává zabrat jak chce, hlavní je, že Cipísek je rád
na světě, má smysl pro humor a přejme mu, ať mu tento jeho životní postoj vydrží
co nejdéle.
Pěkný den přeje všem
Alka.
22.10.2004