Milí kamarádi,

čas letí jako splašený a včera (22.8.2005) jsme s velkou slávou oslavili Cipískovy druhé narozeniny. Chlupatec neomylně vycítil slavnostní atmosféru a rovněž tak fakt, že bude patrně hrdinou dne a patřičně toho zneužíval. Na ranní vychajdě se coural, jak kdybychom na to měli celý den, důležitě očuchával – s prominutím – každý prd, málem vyprášil kužuch zajícovi, který se začíná stávat neodmyslitelnou součástí našich ranních a večerních procházek „mezi barákama“ a celkově nám dával najevo, že si ten slavný den hodlá patřičně užít. Proč ne, když to bude v rámci slušnosti, že jo.........

Po bujaré večerní oslavě v rodinném kruhu se odebral likvidovat hračky, které obdržel. (Mezi výraz likvidovat a hrát si lze v Cipískově případě směle vložit znaménko rovná se). Jelikož neustále nejsme schopni narazit na takový zdroj hraček, jejichž destrukce by Cipískovi zabrala alespoň půl dne (když už ne celý), brzy se ze tří gumových maxi-pískáčků stalo asi třicet pět mini-pískáčků, jejichž zabavení nesl Cipuldis s velkou nelibostí (zbytek, který jsme nestačili ve tmě posbírat, byl nalezen dnes v jeho bobcích).

Má to tak někdo štěstí, že má svého osobního anděla spásy, v našem případě je to naše kamarádka Helenka (panička jedné z Cipískových dvou největších lásek – berňačky Ginny), která si to dnes přihasila s (na první pohled zcela Cipíso-odolnou) hračkou. Možná si ještě vzpomenete na moje vyprávění o motivační kouli Guliverovi. Helenčina koule se Guliverovi velmi podobala, s tím rozdílem, že jsou na ní veselé plastiky west-highland-teriérů a – co je hlavní – do koule vede (na rozdíl od Gulivera) pouze jeden otvor, který se dá navíc pootočením něčeho, co vypadá jako objímka, uzavřít do několika poloh jako čočka fotoaparátu. Koule byla nadžganá pamlsky a v jistých okamžicích vydávala kvokavo-dávivé zvuky – no co vám mám povídat, nevím, kdo se radoval víc, jestli Cipís (že má další hračku, do které se může směle pustit), nebo já, které připadalo, že „do tohodle se prostě nedostane“. Hm....... Koule byla vržena, Cipísek za ní lačně vyrazil, po několika metrech ji dostihl a začal indiánský tanec (který se odehrává pokaždé, když chlupatec obdrží něco nového): chvilku kouli upřeně hypnotizoval, pak do ní začal šťuchat tlapou, koule se počala dávit, což Cipíska naprosto uchvátilo, vrhl se na ni, nacpal si ji do tlamy a jak dlouhý tak široký se s ní rozvalil na zem. Chvilku ji převaloval v hubě (takže brzy nevydávala dávivé zvuky pouze koule), zanedlouho ji vyplivl a s radostí zjistil, že z koule cosi vypadlo. Na rozdíl od pamlsků, které jsem tehdy do Gulivera nacpala já a které se – podle Cipíska  - nedaly pozřít (neboť já mu nikdy nedopřeji ničehož dobrého), sklidily pamlsky od Helči úspěch. Nechala jsem ho tedy s dárkem o samotě (v domnění, že „kdo si hraje, nezlobí“ a že tenhle Guliver ve zkoušce Cipískova stisku skutečně obstojí) a šla se věnovat domácím pracem. Asi za 10 minut jsem koukla ven, jak to ti dva spolu válí – váleli to pěkně!! Cipísek měl kouli způsobně v předních tlapách, tvářil se jako hodný chlapec a vše vypadalo v pořádku... I řekla jsem si, že ho zajdu pochválit a při té příležitosti nenápadně vysonduju, jak se věci skutečně mají.... Jistě tušíte, že sama prozřetelnost vedla mé kroky. Když jsem se k Cipískovi blížila, nasadil ostražitý výraz a z koule vytáhl jazyk, na jehož špičce trůnil přilepený pamlsek. Že máme doma lipicána, to vím už dlouho, ale mravenečníka?????? Požádala jsem Cipíska, aby předložil kouli k nahlédnutí a rázem jsem byla doma. Otvor byl nastaven na polohu „otevřeno“, a to tak, že navždy. Skutečně nevím, jak se mu podařilo strhat všechny ty závity, jisté však je, že po 10 minutách Cipískova intenzivního „hraní si“ s koulí již nikdy nebude možné tuto zavřít.... (Zajímavé je, že ji takto nezrychtoval do polohy „zavřeno“, že?). Nemusím vám jistě vykládat, že obsah pamlsků se snížil tak na třetinu.... Koule byla zabavena a umístěna na snížený parapet v obývacím pokoji, který sousedí se zahrádkou. Cipískovi bylo vycinkáno, že si neváží dárků a jelikož se přiblížila hodina, kdy chodíváme ven, šla jsem se nahoru do pokoje převléknout a nachystat. Dveře na zahradu, na které trůnil Cipísek nafouknutý jako luftbalón, jsem nechala otevřené. Ticho v přízemí netrvalo dlouho. Najednou se počaly ozývat známé kvokavo-dávivé zvuky (že by byla koule na dálkové ovládání???), následovalo několik úderů do podlahy a cvakání chlupatcových drápů. A ticho....... Zařvala jsem mocným hlasem „co se to tam děje???“ a vykoukla z okna. A uzřela známý obrázek - mravenečník v akci. Seběhla jsem tedy dolů, kouli opět zkonfiskovala a tentokrát dala obezřetně do kuchyně do košíku s Cipískovými zdravotnickými proprietami, který je na okně. Cipísek využil mé momentální nepozornosti a lstivě se vplížil za mnou do kuchyně. Nechala jsem ho tam, odebrala se do předsíně a jala se chystat postroje. (Běžná praxe: jakmile Cipuldis zaslechne cinkání „medailí“ na obojku, většinou se nadšeně hrne ven. Tentokrát však nic.). Po chvíli vyčkávání se z kuchyně ozvalo něco jako „vrrrrmňau“, jakési plácnutí a už si to hasil Cipísek do obýváku, kde sebou praštil „hlavně nenápadně“ za gauč a předstíral, že tam není. Došla jsem k němu – a co myslíte? No jo, vítězoslavně třímal kouli v tlapách, jazyk zarvanej až po kořen vevnitř a jak ty pamlsky doloval, tak je doloval. Řekla jsem si, že vyzkouším, co je mu milejší, zda kus toho žvance (kvůli kterému se většinou zrovna nepřetrhne), nebo vycházka s „milovanou“ paničkou. Dělala jsem, jakože se v předsíni obouvám, otevřela dveře, zacinkala s obojkem a vodítkem, řekla nahlas „ahoj“ (na které většinou reaguje lépe než na povel „ke mně“), bouchla dveřmi a schovala se v předsíni za dveře (předpokládajíc, že se ten nezvedenec okamžitě sebere a povalí za mnou.). Chacháááááá!!!! Omyl!!! Z obýváku se ozvalo slastné zafunění („konečně vypadla!!!“), několikeré zadriblování a tím to zhaslo. Stála jsem asi 3 minuty jak péro za dveřma, v domnění, že se ten můj pejsek přece jen probere a uvědomí si, co je pro něho v životě důležitější, ale v tomto kole jsem byla nucena přiznat porážku. Ponížena jsem tedy houkla směrem do obýváku „zapomněla jsem si kapesníky!“ a léčku zopakovala. Do toho „ahoj“ jsem tentokrát vložila veškerou naléhavost, které jsem byla v této potupné situaci schopna. Zabralo to. Sice ne hned, ale po jisté době jsem slyšela váhavé kroky mířící k předsíni. Zadostiučinění mnou doslova cloumalo. Cipísek se přicoural do předsíně, já za dveřmi jsem zadržovala smích, jak jsem ho pěkně dostala, když vtom najednou rána jak z děla – věřili byste tomu, že on si tu kouli dotáhl v hubě s sebou??? Ráda bych věřila, že to, že ji pustil na zem, mělo vyjadřovat jeho totální zděšení a údiv nad tím, že jsem fakt pryč, ale obávám se, že to spíš mělo být proto, že koule už byla - na Cipískův vkus – příliš dlouho potichu a zrovna při těchto pádech vydávala ty nejlepší pazvuky. Jakmile Cipís zjistil, že ani taková rána nevyvolala z mé strany žádnou odezvu a že jsem patrně fakt odešla, gecl v předsíni před dveřmi na zadek a tvářil se velmi zkormouceně. To už jsem ovšem nevydržela, vyrazila jsem z úkrytu s hubou od ucha k uchu, a nedbajíc jeho výrazu „tssss, si mysliš, že jsem celou dobu nevěděl, že seš tam schovaná???“ začala jsem kolem něho skákat s hurónským křikem „naletěěěl, naletěěěl!“ (v podstatě jsme normální...). Pak jsem otevřela dveře a vypustila ho ven. Loupnul po mně okem, obřadně nabral kouli do huby a vyběhl do předzahrádky. Teď bylo na mně, abych lapala po dechu, to bylo totiž poprvé, kdy si Cipísek něco oblíbil tak, že si to nesl s sebou, notabene, když se má jít na vychajdu. Jóóó, časy se mění.... Postavila jsem se před branku a zavelela k odchodu. Cipísek na mě chvilku čučel, pak vstal (i s koulí v hubě!!!!) a postavil se mně k noze, jakože teda jdem. Na to já, že to snad nemyslí vážně, že tu kouli s sebou přece nepotáhnem? Moudře zavrtěl hlavou a asertivně trval na svém, že „esli nejde koula, nejdu ani já“. Co s ním?? Vypáčila jsem mu to jeho „adoptivní děcko“ z tlamy, hodila ho přes branku do zahrady a předpokládala, že teď už to vzdá. No jo, jako bych ho neznala, ten když si něco umane... Nebudu vás dlouho napínat – dopadlo to tak, že šla na konec na prochajdu aji koula, aji Cipís. Obávám se totiž, že kdybychom ji nechali doma, doteď jsme se nedostali ven..... V rámci tréninku jsem to brala jako povinnou zátěž...

Samozřejmě jsem si dobře vědoma toho, že pejskům, obzvláště pak kavkazáčkům, by se mělo jednoznačně dávat najevo, kdo je tady pánem, ale na druhou stranu se domnívám, že občasné drobné ústupky jen utužují to pravé přátelství.... :o))))

Cipísku, přeju ti, abys byl i nadále takový šprýmař a aby ti zdravíčko sloužilo co nejdéle!!!

Tvoje Alka

23.08.2005