Nejdražší Cipísku,

jak strašně jsem si přála, abych tahle slova nemusela nikdy psát... Teď tu sedím, vnímám to příšerné ticho a prázdno, které po Tobě zbylo a pořád čekám, že se odněkud vynoříš, chvíli budeš znechuceně blufkat na terase a když se hned někdo nepohrne, aby Ti otevřel dveře a pustil Tě domů, začneš do nich s gustem kopat. Pořád nepřicházíš…

Když jsme se před týdnem dozvěděli tu strašlivou diagnózu, myslela jsem, že je to jen zlý sen, ze kterého se musím probudit. My přece nebojujeme s žádnou rakovinou, ale s dysplazkou, tak o čem to ten doktor mluví?!?!?!? Zlý sen pokračoval… Chtěli si Tě nechat na veterině a rovnou to skončit… Tak beznadějné to podle nich bylo… Jak bych Ti to mohla udělat, Tobě, který jsi celý život bojoval jako lev, i když nad Tebou ve Tvých 7 měsících zlomilo hůl něco veterinářů… Tohle přece nemůže být pravda, přece chodíš, normálně dlabeš, sice se Ti hůř dýchá, ale kdo by se tomu divil, když ještě před týdnem byla zima a najednou rovnou léto?!?!? Probuzení se nekonalo… Jen Tys věděl, že Tě kromě pacek trápí něco daleko horšího, ale nedal jsi na sobě do poslední chvíle nic znát. Byl jsi tak statečný… Dal jsi nám ještě pár dnů čas, abychom se s tou strašnou realitou nějak vyrovnali, rozloučil ses se všemi, které jsi tak miloval a snad i díky našemu panu léčiteli jsi prožil těch posledních pár dnů tak, jako kdyby se nic nedělo...

Vím, že bych měla být statečná jako Ty a nedělat Ti ostudu, ale nejde to… Vidím Tě kamkoliv se podívám, pořád cítím pod prsty tu Tvou hebkou hlavičku, cítím, jak Ti voní kožíšek, pořád slyším, jak významně poklepáváš tlapou o zem, když jsme si Tě - dle Tvého názoru – málo všímali... Chybí mi milion dalších věcí, které byly nedílnou součástí našeho života... Tak moc to bolí... Divočata, která jsi mi tak svědomitě pomáhal vychovávat, pořád hledají ten obláček, z kterého nás hlídáš, i když už tu s námi nejsi… Najednou jim nikdo nelustruje jídlo u toho jejich pidistolečku, nikdo nedohlíží na jejich řádný odchod do školy, nikdo jim nezavazí na zahradě při jejich divočení, nikdo jim v lese nerozebírá ty jejich domečky z klacků… Život bez Tebe si nedovedu představit, strašně nám všem chybíš, chlupáči náš milovaný…

Měla bych být ráda, že už Tě nic netrápí. Měla bych být ráda i za to, že ačkoliv pomoc poslední už byla na cestě, nenechal jsi nás, abychom Tě trápili nějakou injekcí a dobojoval jsi tu nerovnou bitvu sám… Na své zahradě, pod hvězdičkami, na které jsem s Tebou tak ráda koukala, a nakonec i s tím zatroleným ježkem, který se k nám rok co rok zarputile vracel, ačkoliv musel tušit, jak to od Tebe pokaždé schytá… Třeba Ti tentokrát přišel říct, že už je čas jít, když jste se na sebe tu noc jen tak dívali… Ještě jsem Ti donesla vodu a když jsem se za chviličku vrátila, ležel jsi tam, tak tichý, a život z Tebe vyprchával....

Cipísku můj, moc Ti děkuji za těch jedinečných skoro 10 let, které jsme s Tebou prožili. Proč jen to muselo tak brzy skončit... Byl jsi tím pejskem, o kterém jsem od dětství snila... Můj první a věř, že i můj poslední. Nedovedu si představit, že bych do Tvého domova přivedla někdy někoho jiného... Opatruj se mi tam nahoře, pozdravuj všechny kamarády a až přijde čas, budeme zase spolu...

Nikdy na Tebe nezapomenu.

Panička

PS. Moc děkuji všem, kteří s námi ty poslední dny doufali, že se stane zázrak a byli mi velkou oporou.

29.04.2013