Jednou jsme dole, jednou nahoře, teď zrovna asi dole:

V dnešní smutné době, kdy jsou naši milovaní kavkazáčci nemocní a umírají, jsem si řekla, že by to chtělo oprášit mozkové závity a pokusit se potěšit všechny smutné kamarády další - doufám veselou - historkou. Takže se pohodlně usaďte, pusťte na chvíli z hlavy všechny starosti a začínáme.

Mám pocit, že jsem se z taktických důvodů nikdy nepouštěla do zevrubného popisu patrně největší Cipuldisovy vášně, kterou je - promiňte mi ten výraz - požírání hoven. Záměrně nepoužívám jiného, poněkud eufemističtějšího vyjádření, neboť produkty, které si on vybírá coby objekty svého neutuchajícího zájmu, nelze označit jinak, než jak je výše uvedeno. Zaměřuje se výhradně na lidská, psí okázale ignoruje...
Má to tak někdo štěstí, že bydlí kousek od lesa. Jenže - neštěstí v tom štěstí je, že kromě "kousek od lesa" bydlíme také v místě, ve kterém se dostavuje spousta nových domů a budoucí majitelé těchto mnohamilionových haciend evidentně nemají peníze na pronájem kadibudky, kterou by po dobu dostavby svého sídla umístili na svůj pozemek, takže dělníci (většinou ukrajinského původu) si (k naší smůle a Cipískově obrovské radosti) chodí ulevovat právě do výše zmíněného lesa. Chodíváme tam každý den, takže už máme jakousi představu o tom, kde se skrývá jaké hovno (snažila jsem se sice prosadit, že pro potřeby místních pejskařů vytvořím podrobného "Průvodce po hovnech v soběšickém lese", ale náš chlupatec je bohužel jediný, který se jimi živí, pročež moje iniciativa vyzněla naprázdno). Co si ovšem budeme vykládat - nic netrvá věčně, i takové ukrajinské hovno má svou životnost, stará odcházejí, nová přicházejí a nezřídka se nám tedy stává, že po obezřetném puštění Cipíse z vodítka v domnění, že "tady může, tady už žádný hovno není", chlupatec neomylně nasaje onu vábivou vůni, kterou my ze začátku necítíme, jako tank se vláme do křoví, ve kterém nikdy nic nebylo a jak se v tom válí, tak se tím láduje...

Jako tudlivá (oblíbený výraz mé sestry, kterou tímto zdravím) - končili jsme vychajdu a jelikož jsme po cestě potkali pár pejsků, Cipuldis se docela vyřádil, a já si říkala - má dost, bude rád, když dojde domů. HAHA. Došli jsme na místo, kde už ho normálně mívám na vodítku, teď jsem však (husa!!!) byla přesvědčená, že nic neprovede. Ještě zpomalil svůj couravý krok, kterým se za mnou už drahnou chvíli vlekl a v očích se mu zablýsklo. Bohužel jsem (i navzdory zkušenostem z minula - člověk se zkrátka stále učí) nebyla natolik obezřetná, abych vytušila zradu a zatnula mu tipec hned na začátku. Ještě mně tak blesklo hlavou, když se vrhnul do křoví, že se mu během toho hopsání s kámošema zachtělo podruhé na velkou a jen ho ctí, že si to nenechává na doma.... Vážený čtenář zde má jedinečnou možnost sledovat, kterak je naivita některých jedinců do nebe volající. Události nabraly rychlý spád - Cipís zajel jak lasička do křoví, ze kterého se začaly ozývat čvachtavé zvuky a vzduchem se počal šířiti specifický zápach, který mě nenechal na pochybách, co že to bylo vlastně cílem jeho zběsilého úprku do křovisek. Tentokrát všechny symptomy ukazovaly na to, že se jednalo o "řídký případ". S hysterickým (leč zcela zbytečným) pokřikem "fuj je to!!!" jsem se řítila do křovin za tím kavkazským čunčetem a v duchu si představovala, jak se v té nechutnosti zase rozkošnicky rochní. Omyl!!! Když jsem se celá zuřivá přiřítila na místo činu, nevěděla jsem, jestli ho mám rovnou zmydlit (jak příhodné!), nebo se začít nahlas řehtat. Nekonalo se totiž žádné načapání " in hovnanti", jak jsem čekala. Jistě, rochnění si odbyl, samozřejmě proběhla i nezbytná degustace, ještě se, prevít, olizoval, ALE: totálně rozfrcaná srajda (i s toaletním papírem) se nacházela celé 2 metry od místa, kde se válel Cipís s výrazem "co řveš, dyť já tady jenom odpočívám a hlídám tohle hovno, aby se v něm nikdo nevyválel"!!! Myšlenkové pochody Cipuldise se zřejmě ubíraly následujícím směrem: když mě načape "v" hovně nebo "s" hovnem, bude bugr jako dycky, ale co mně může, když bude hovno jinde než já???!!! A tak se tam válel, jak dlouhej, tak širokej a čekal, co já na to.
Zachovala jsem chladnou hlavu, snažila se ignorovat ten příšerný zápach, který čím dál víc vycházel z místa, kde ležel on, než z místa, ve kterém se válely zbytky hovna, položila mu velmi zvýšeným hlasem pár řečnických otázek typu "Co to má zase znamenat, tys neslyšel, že je to fuj???!!!" a "Kolikrát ti mám říkat, že todle se nežere??!!", vyvlekla ho potupně z houštin a teprve na pořádném světle jsem uzřela celý rozsah katastrofy. Tentokrát opravdu neponechal nic náhodě: nejen, že měl hovénko frajersky rozmáznuté přes celou pravou tvář, měl totálně zaliskanej ten svůj lví límec a ještě mu kus visel na vousech, k dovršení všeho byla celá ta jeho nádherná - za normálních okolností - bílá ponožka pokrytá nánosy víte čeho. Mám pocit, že se tou levou tlapou snad krmil. Že by byl levák po mně?... No co Vám mám povídat - dostal vynadáno, až se hory zelenaly. A aby náhodou nedostal ještě i na zadek, pro jistotu sebou majznul na záda a bezostyšně ukazoval břicho, jakože "hele, a co říkáš na tohle, měla bys ctít řeč těla, já se vzdávám, přece na mě nevztáhneš ruku!" (Je to jenom můj pocit, nebo tohoto zneužívají všichni psi? Cipís velice rychle přišel na to, že kdykoliv má nějakej průšvih a vyřeší to tím, že sebou liskne na záda a předvede naprosto dokonalé "štronzo", většinou se výprasku vyhne...). Důvtipný čtenář si jistě domyslí, že ani břicho nezůstalo ušetřeno exkrementální nadílky, takže když jsem viděla i tu spoušť na podvozku, která předtím mému ostřížímu zraku unikla, znechuceně jsem zařvala "de se dom, k noze!" a šlo se. To by člověk neřekl, jak on někdy dokáže jít pěkně u nohy. (Škoda, že v tomto případě to jen byla další schválnost z jeho strany, poněvadž největší smrduto-mazlavé nánosy měl hádejte na které straně těla - ano, správně, na pravé......... Takže jeho pravá strana, moje levá noha.... Než jsme došli domů, nepáchnul už jenom chlupatec a lidé se otáčeli především za mnou a za mou zahnědlou nohavicí.....

Co říci závěrem - i přes všechnu nechutnost musím Cipuldisovi přiznat jedno - má cit pro odstíny. Ještě nikdy se totiž nikdy nevyválel něčem, co by nemělo rezavou barvu, či její nádech. Je to zkrátka estét.

Jsem si vědoma toho, že tohle je asi největší neřest, kterou jsem Vám kdy na Cipíska práskla, ale i tak doufám, že mu zachováte svou přízeň i přes to, že má - jemně řečeno - poněkud bizarního koníčka :-)

Z celého srdce přeji Vám i Vašim pejskům, abyste byli hlavně zdraví!
Vaše Alka

30.6.2004