Jednou jsme dole, jednou nahoře, teď zrovna asi
dole:
V dnešní smutné době, kdy jsou naši milovaní kavkazáčci nemocní a umírají, jsem
si řekla, že by to chtělo oprášit mozkové závity a pokusit se potěšit všechny
smutné kamarády další - doufám veselou - historkou. Takže se pohodlně usaďte,
pusťte na chvíli z hlavy všechny starosti a začínáme.
Mám pocit, že jsem se z taktických důvodů nikdy nepouštěla do zevrubného popisu
patrně největší Cipuldisovy vášně, kterou je - promiňte mi ten výraz - požírání
hoven. Záměrně nepoužívám jiného, poněkud eufemističtějšího vyjádření, neboť
produkty, které si on vybírá coby objekty svého neutuchajícího zájmu, nelze
označit jinak, než jak je výše uvedeno. Zaměřuje se výhradně na lidská, psí
okázale ignoruje...
Má to tak někdo štěstí, že bydlí kousek od lesa. Jenže - neštěstí v tom štěstí
je, že kromě "kousek od lesa" bydlíme také v místě, ve kterém se dostavuje
spousta nových domů a budoucí majitelé těchto mnohamilionových haciend evidentně
nemají peníze na pronájem kadibudky, kterou by po dobu dostavby svého sídla
umístili na svůj pozemek, takže dělníci (většinou ukrajinského původu) si (k
naší smůle a Cipískově obrovské radosti) chodí ulevovat právě do výše zmíněného
lesa. Chodíváme tam každý den, takže už máme jakousi představu o tom, kde se
skrývá jaké hovno (snažila jsem se sice prosadit, že pro potřeby místních
pejskařů vytvořím podrobného "Průvodce po hovnech v soběšickém lese", ale náš
chlupatec je bohužel jediný, který se jimi živí, pročež moje iniciativa vyzněla
naprázdno). Co si ovšem budeme vykládat - nic netrvá věčně, i takové ukrajinské
hovno má svou životnost, stará odcházejí, nová přicházejí a nezřídka se nám tedy
stává, že po obezřetném puštění Cipíse z vodítka v domnění, že "tady může, tady
už žádný hovno není", chlupatec neomylně nasaje onu vábivou vůni, kterou my ze
začátku necítíme, jako tank se vláme do křoví, ve kterém nikdy nic nebylo a jak
se v tom válí, tak se tím láduje...
Jako tudlivá (oblíbený výraz mé sestry, kterou tímto zdravím) - končili jsme
vychajdu a jelikož jsme po cestě potkali pár pejsků, Cipuldis se docela vyřádil,
a já si říkala - má dost, bude rád, když dojde domů. HAHA. Došli jsme na místo,
kde už ho normálně mívám na vodítku, teď jsem však (husa!!!) byla přesvědčená,
že nic neprovede. Ještě zpomalil svůj couravý krok, kterým se za mnou už drahnou
chvíli vlekl a v očích se mu zablýsklo. Bohužel jsem (i navzdory zkušenostem z
minula - člověk se zkrátka stále učí) nebyla natolik obezřetná, abych vytušila
zradu a zatnula mu tipec hned na začátku. Ještě mně tak blesklo hlavou, když se
vrhnul do křoví, že se mu během toho hopsání s kámošema zachtělo podruhé na
velkou a jen ho ctí, že si to nenechává na doma.... Vážený čtenář zde má
jedinečnou možnost sledovat, kterak je naivita některých jedinců do nebe
volající. Události nabraly rychlý spád - Cipís zajel jak lasička do křoví, ze
kterého se začaly ozývat čvachtavé zvuky a vzduchem se počal šířiti specifický
zápach, který mě nenechal na pochybách, co že to bylo vlastně cílem jeho
zběsilého úprku do křovisek. Tentokrát všechny symptomy ukazovaly na to, že se
jednalo o "řídký případ". S hysterickým (leč zcela zbytečným) pokřikem "fuj je
to!!!" jsem se řítila do křovin za tím kavkazským čunčetem a v duchu si
představovala, jak se v té nechutnosti zase rozkošnicky rochní. Omyl!!! Když
jsem se celá zuřivá přiřítila na místo činu, nevěděla jsem, jestli ho mám rovnou
zmydlit (jak příhodné!), nebo se začít nahlas řehtat. Nekonalo se totiž žádné
načapání " in hovnanti", jak jsem čekala. Jistě, rochnění si odbyl, samozřejmě
proběhla i nezbytná degustace, ještě se, prevít, olizoval, ALE: totálně
rozfrcaná srajda (i s toaletním papírem) se nacházela celé 2 metry od místa, kde
se válel Cipís s výrazem "co řveš, dyť já tady jenom odpočívám a hlídám tohle
hovno, aby se v něm nikdo nevyválel"!!! Myšlenkové pochody Cipuldise se zřejmě
ubíraly následujícím směrem: když mě načape "v" hovně nebo "s" hovnem, bude bugr
jako dycky, ale co mně může, když bude hovno jinde než já???!!! A tak se tam
válel, jak dlouhej, tak širokej a čekal, co já na to.
Zachovala jsem chladnou hlavu, snažila se ignorovat ten příšerný zápach, který
čím dál víc vycházel z místa, kde ležel on, než z místa, ve kterém se válely
zbytky hovna, položila mu velmi zvýšeným hlasem pár řečnických otázek typu "Co
to má zase znamenat, tys neslyšel, že je to fuj???!!!" a "Kolikrát ti mám říkat,
že todle se nežere??!!", vyvlekla ho potupně z houštin a teprve na pořádném
světle jsem uzřela celý rozsah katastrofy. Tentokrát opravdu neponechal nic
náhodě: nejen, že měl hovénko frajersky rozmáznuté přes celou pravou tvář, měl
totálně zaliskanej ten svůj lví límec a ještě mu kus visel na vousech, k
dovršení všeho byla celá ta jeho nádherná - za normálních okolností - bílá
ponožka pokrytá nánosy víte čeho. Mám pocit, že se tou levou tlapou snad krmil.
Že by byl levák po mně?... No co Vám mám povídat - dostal vynadáno, až se hory
zelenaly. A aby náhodou nedostal ještě i na zadek, pro jistotu sebou majznul na
záda a bezostyšně ukazoval břicho, jakože "hele, a co říkáš na tohle, měla bys
ctít řeč těla, já se vzdávám, přece na mě nevztáhneš ruku!" (Je to jenom můj
pocit, nebo tohoto zneužívají všichni psi? Cipís velice rychle přišel na to, že
kdykoliv má nějakej průšvih a vyřeší to tím, že sebou liskne na záda a předvede
naprosto dokonalé "štronzo", většinou se výprasku vyhne...). Důvtipný čtenář si
jistě domyslí, že ani břicho nezůstalo ušetřeno exkrementální nadílky, takže
když jsem viděla i tu spoušť na podvozku, která předtím mému ostřížímu zraku
unikla, znechuceně jsem zařvala "de se dom, k noze!" a šlo se. To by člověk
neřekl, jak on někdy dokáže jít pěkně u nohy. (Škoda, že v tomto případě to jen
byla další schválnost z jeho strany, poněvadž největší smrduto-mazlavé nánosy
měl hádejte na které straně těla - ano, správně, na pravé......... Takže jeho
pravá strana, moje levá noha.... Než jsme došli domů, nepáchnul už jenom
chlupatec a lidé se otáčeli především za mnou a za mou zahnědlou nohavicí.....
Co říci závěrem - i přes všechnu nechutnost musím Cipuldisovi přiznat jedno - má
cit pro odstíny. Ještě nikdy se totiž nikdy nevyválel něčem, co by nemělo
rezavou barvu, či její nádech. Je to zkrátka estét.
Jsem si vědoma toho, že tohle je asi největší neřest, kterou jsem Vám kdy na
Cipíska práskla, ale i tak doufám, že mu zachováte svou přízeň i přes to, že má
- jemně řečeno - poněkud bizarního koníčka :-)
Z celého srdce přeji Vám i Vašim pejskům, abyste byli hlavně zdraví!
Vaše Alka
30.6.2004